Tag Archives: Ludwig von Mises

Ludwig von Mises: Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. I – Kapitalismus

[Z anglického originálu Ludwig von Mises: Economic Policy: Thoughts for Today and Tomorrow. 3. vydanie, 2006, str. 1-15. Ide o prednášku z roku 1959. Do češtiny preložil Martin Leško. Prevzaté z Mises.cz.]

Definiční pojmy, které lidé používají, jsou mnohdy poněkud zavádějící. Například když se dnes mluví o vůdčích osobnostech moderního průmyslu a velkého byznysu, tak často slýcháme výrazy jako třeba „Král čokolády“, „Král bavlny“ nebo „Král automobilů”. Používání takové terminologie znamená, že lidé v podstatě nevidí vůbec žádný rozdíl mezi moderním průmyslníkem a historickou feudální aristokracií králů, vévodů, knížat a dalších. Ve skutečnosti je ovšem rozdíl poměrně značný, protože třeba takový „Král čokolády“ v žádném případě nikomu nevládne, nýbrž slouží. Nevládne dobytému teritoriu nezávisle na trhu a na svých zákaznících. Tento král čokolády, bavlny, automobilů nebo jakýkoliv jiný král čehokoliv jiného v současném moderním světě je závislý na průmyslu, který řídí a na zákaznících, kterým slouží. Tento král si nemůže dovolit upadnout v nelibost u svých poddaných – zákazníků. Jakmile by ztratil schopnost poskytnout svým zákazníkům lepší službu za nižší cenu než ostatní, s nimiž musí soupeřit, o své království by okamžitě přišel.

Před dvěma sty lety, ještě před nástupem kapitalismu, byl sociální status každého člověka pevně stanoven od jeho narození až po jeho smrt. Každý člověk zdědil své postavení po svých předcích a toto postavení nikdy nemohl změnit. Když se někdo narodil chudý, zůstal chudý navždy, když bohatý – kníže nebo vévoda – držel si své vévodství a všechny majetky s ním spojené po celý zbytek života.

V té době existovaly manufaktury – primitivní výrobní, zpracovatelské podniky – výhradně ku prospěchu bohatých. Většina lidí (devadesát nebo i víc procent evropské populace) pracovala na polích a nikdy se nedostala do kontaktu s městským výrobním prostředím. Tento přísný systém feudální společnosti převládal v nejvyspělejších částech Evropy po stovky let.

Jak se však venkovské obyvatelstvo začalo rozrůstat, vytvořil se přebytek lidí na množství obhospodařované půdy. Pro tento nadbytek obyvatelstva, které nezdědilo půdu ani nemělo žádný hmotný majetek, nebylo zkrátka dost práce. A nebylo ani možné, aby se lidé přesunuli za prací do výrobních odvětví ve městech; vládci měst by jim odepřeli přístup. Počet těchto „vyděděnců společnosti“ pořád narůstal a nikdo si nevěděl rady, co s nimi. Byli to, v pravém významu toho slova, první proletáři, vyhnanci ze společnosti, které vláda mohla dát buď do chudobince nebo do útulku. V některých částech Evropy, hlavně v Holandsku a Anglii, v osmnáctém století narostl jejich počet natolik, že se stali skutečnou hrozbou pro zachování existujícího společenského řádu.

Když se dnes bavíme o podobných podmínkách na místech, jako je třeba Indie nebo další rozvojové země, nesmíme zapomínat, že v Anglii osmnáctého století byly poměry mnohem horší. Anglie měla v té době zhruba šest nebo sedm milionů obyvatel. Z těch šesti či sedmi milionů ale dobré dva miliony lidí nebyly ničím jiným než pouhými vyvrheli společnosti, pro něž tehdejší sociální systém nedokázal najít žádné uplatnění. To byl jeden z velkých problémů osmnáctého století.

Dalším velkým problémem byl nedostatek surovin. Britové si sami sobě museli klást velmi vážnou otázku: co budeme dělat, až nebudeme mít v lesích dost dřeva pro náš průmysl a na topení v našich domech? Pro vládnoucí vrstvy to byla zoufalá situace. Státníci ani vládnoucí šlechta neměli vůbec tušení, jak tyto podmínky zlepšit.

Z této tíživé sociální situace začaly postupně klíčit první výhonky moderního kapitalismu. Mezi těmi vyvrheli společnosti, těmi chudáky a žebráky, byli totiž někteří lidé, kteří zkoušeli organizovat ostatní a zakládat malé podniky, které mohly něco vyrábět. To byla novinka. Nicméně tito inovátoři neprodukovali drahé zboží, určené jenom pro horní vrstvy. Vyráběli naopak levnější věci pro potřeby všech. A to byly počátky kapitalismu, jaký funguje dnes. To byly počátky masové produkce, základního principu kapitalistického hospodaření. Zatímco starý zpracovatelský průmysl ve městech, sloužící jenom bohatým lidem, existoval výhradně pro potřeby horní třídy, nové kapitalistické podniky začaly vyrábět věci, které si mohli koupit všichni. Byla to masová produkce, která měla uspokojit masové potřeby prostého lidu.

Toto je základní princip kapitalismu, který dnes existuje ve všech zemích, v nichž se systém vysoce výkonné masové produkce rozvinul. Velcí výrobci, kteří často bývají terčem fanatických útoků takzvaných levičáků, produkují zboží téměř výhradně pro uspokojení masových potřeb obyvatelstva. Podniky produkující luxusní zboží pouze pro bohaté nemohou nikdy dosáhnout takového rozsahu jako velkovýrobci. A dnes jsou to právě lidé pracující ve velkých továrnách, kteří jsou sami hlavními spotřebiteli v továrnách vyráběného zboží. Toto je zásadní rozdíl mezi novým kapitalistickým systémem produkce a starým způsobem hospodaření z předchozího feudálního období.

Lidé se hluboce mýlí, když předpokládají nebo tvrdí, že mezi výrobci a spotřebiteli je velký rozdíl. V amerických obchodních domech můžete často slyšet slogan: „Zákazník má vždycky pravdu.“ Málokdo si však už dokáže uvědomit, že tímto zákazníkem je právě člověk pracující v továrně a vyrábějící věci, které se pak v obchodních domech prodávají. Stejně tak se mýlí ti, kteří si myslí, že velké podniky mají velkou moc. Neboť síla jejich moci závisí výhradně na těch, kdo kupují jejich produkty. I největší společnost ztrácí svou moc a vliv, jakmile ztratí své zákazníky.

Před padesáti nebo šedesáti lety se téměř ve všech kapitalistických státech říkalo, že železniční společnosti byly příliš velké a příliš mocné, že měly monopol, že nebylo možné jim konkurovat. Kapitalismus už údajně dospěl do takového stádia, v němž už sám sebe zničil, neboť zlikvidoval konkurenci. Lidé ovšem přehlíželi fakt, že ta moc železničních společností plynula z toho, že byly schopny sloužit lidem lépe než jakýkoliv jiný způsob dopravy. Bylo by samozřejmě absurdní snažit se konkurovat těmto velkým železničním společnostem stavbou nových paralelních tratí vedle těch starých, jestliže tyto staré tratě byly pořád ještě schopny spolehlivě sloužit existujícím potřebám. Velmi brzy se však objevili jiní konkurenti. Svobodná soutěž neznamená, že někdo může uspět jedině kopírováním toho, co dělají ostatní. Svoboda tisku neznamená, že máte právo kopírovat, co napsal někdo jiný, a tím ho připravit o úspěch, který mu náležitě patří za výsledky jeho práce. Znamená to, že máte právo napsat něco jiného. Svobodná soutěž v oblasti železnice například znamená, že máte právo vymyslet nebo udělat něco, co bude železnici konkurovat a tím ji dostane do ošidné kompetitivní pozice.

Železniční doprava ve Spojených státech díky svobodné soutěži – ve formě autobusů, automobilů osobních i nákladních, lodí, letadel atd. – vážně utrpěla a v oblasti přepravy osob byla téměř úplně poražena.

Rozvoj kapitalismu je založen na právu každého podnikatele sloužit svým zákazníkům lépe a/nebo levněji. A tato metoda během poměrně krátké doby přetvořila celý svět a umožnila nebývalý nárůst světové populace.

Anglie osmnáctého století byla schopna uživit zhruba šest milionů obyvatel, a to ještě na velmi nízké úrovni. Dnes si více než padesát milionů lidí může užívat poměrně vysoký životní styl, možná ještě vyšší, než si mohlo dovolit i těch pár bohatých v osmnáctém století. A životní úroveň v Anglii by dnes mohla být ještě daleko vyšší, kdyby Britové značnou část svojí energie nepromarnili na něčem, co bývá z mnoha úhlů pohledu nazýváno zbytečným politickým a vojenským „dobrodružstvím“.

Toto jsou fakta o kapitalismu. Takže pokud dnes Angličan nebo, když na to přijde, kterýkoliv jiný člověk v jakémkoliv státě na světě říká svým přátelům, že oponuje kapitalismu, existuje báječný způsob, jak na to odpovědět: „Víš, že počet obyvatel této planety je desetkrát větší, než byl v dobách před nástupem kapitalismu? Víš, že životní úroveň lidí je dnes mnohem vyšší, než byla před nástupem kapitalismu? Jak můžeš vědět, že zrovna ty jsi ten jeden z deseti lidí, který by byl naživu v případě absence kapitalismu? Jenom pouhý fakt, že žiješ, je důkazem úspěchu kapitalismu, bez ohledu na to, jestli si svého života ceníš, nebo ne.“ Čítať ďalej

Hodnotenie cieľov nie je súčasťou ekonomickej teórie

Ludwig von Mises, jeden z najvýznamnejších predstaviteľov rakúskej školy ekonómie, nepovažoval hodnotové súdy za súčasť ekonomickej teórie:

“Praxeologie a ekonomie se zabývají prostředky pro dosažení cílů, které si jednající jednotlivci zvolí. Nevyjadřují svůj názor na to, zda je požitkářství lepší než asketismus. Uplatňují na prostředky jen jediné měřítko: zda jsou či nejsou vhodné k dosažení cílů, které si jednající předsevzal.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 86)

Mises opakovane zdôrazňuje, že ekonómia neposudzuje hodnoty a zvolené ciele. Tvrdí dokonca, že takéto posudzovanie ani nie je možné:

“[Praxeologie a ekonomie] [j]sou si plně vědomy, že konečné cíle lidského jednání nelze podrobit zkoumání dle nějakého absolutního standardu. Konečné cíle jsou konečnou daností, jsou čistě subjektivní, liší se mezi různými lidmi a u stejných lidí v různých okamžicích jejich života.” (str. 86)

“Je pravda, že ekonomie je teoretickou vědou a jako taková se zdržuje jakýchkoli hodnotových soudů. Jejím úkolem není říkat lidem, o jaké cíle by měli usilovat. Je vědou o prostředcích používaných k dosažení zvolených cílů, nikoli vědou o volbě cílů. Konečné rozhodnutí, hodnocení a volba cílů přesahují předmět jakékoli vědy. Věda nikdy neříká člověku, jak by měl jednat; pouze mu ukazuje, jak jednat musí, chce-li určitých cílů dosáhnout.” (str. 8)

Nesúhlasím s tvrdením, že ciele konania nie sú otvorené skúmaniu. Avšak touto otázkou – či také skúmanie je alebo nie je možné – sa nemusíme zaoberať pri štúdiu ekonómie. Stačí povedať, že ak je hodnotenie cieľov možné, potom nie je súčasťou ekonómie; je predmetom iných vedeckých disciplín.

Ak ekonóm napr. vyjadrí svoj názor na ciele, o ktoré sa usiluje určitá hospodárska politika, nerobí tak ako ekonóm. Ekonómia sa nezaoberá otázkou, aké hodnoty by mali ľudia mať, rovnako ako to nerobí napr. matematika či chémia.

Pozri tiež:
Predmet praxeológie, subjektivizmus a objektivita praxeológie
Ekonómia sama o sebe nemôže vyslovovať etické súdy

Čo je to trhové hospodárstvo? Ad: Chamtivosť prestáva prinášať pokrok

Hospodárske noviny 4. marca publikovali absurdný článok Rudolfa Vrabela Chamtivosť prestáva prinášať pokrok. Banky čaká úpadok a kríza. Prečo ho nazývam absurdným?

Pretože autor v ňom vychádza z tohto predpokladu: “trhová ekonomika je charakterizovaná silným štátom, a teda sociálnou ekonomikou”.

Trhová ekonomika je charakterizovaná silným štátom… Čo je to silný štát? Hoci autor ho nedefinuje, nepochybne má na mysli taký štát, ktorý prerozdeľuje relatívne veľkú časť národného dôchodku.

Akej definícii trhovej ekonomiky potom zodpovedá autorov predpoklad?

Definícia trhového hospodárstva

Ludwig von Mises v knihe Lidské jednání používal pojem čisté (nenarušené) trhové hospodárstvo:

“Imaginární konstrukt čistého tržního hospodářství, neboli takového tržního hospodářství, jehož svobodné fungování není narušováno, předpokládá, že existuje dělba práce a soukromé vlastnictví (kontrola) výrobních prostředků a že v důsledku toho existuje tržní směna zboží a služeb. Předpokládá, že institucionální faktory nebrání činnosti trhu. Předpokládá, že vláda, společenský aparát nátlaku a donucení, má zájem na zachování chodu tržního systému, nebrání mu v činnosti a chrání ho proti zásahům ze strany jiných lidí. Trh je nenarušovaný; neexistuje žádné zasahování faktorů, které jsou cizí trhu, do cen, mzdových sazeb a úrokových měr. Vycházejíc z těchto předpokladů se ekonomie snaží objasnit fungování čistého tržního hospodářství. Teprve v pozdějším stadiu, když vyčerpala vše, co lze zjistit ze studia tohoto imaginárního konstruktu, se obrací ke studiu různých problémů, které vznikají ze zásahů do trhu ze strany vlád a dalších sil, které používají nátlak a donucení.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 218)

Mises na základe svojej analýzy čistého trhového hospodárstva a narušeného trhového hospodárstva (intervencionizmu) obhajoval čisté trhové hospodárstvo, t.j. také, ktoré je charakterizované minimálnym zasahovaním štátu do hospodárstva.

Vrablova definícia nezodpovedá Misesovej definícii čistého trhového hospodárstva. Vrabel má v skutočnosti na mysli zmiešané hospodárstvo, ale s tou výhradou, že ani zmiešané hospodárstvo nemusí byť charakterizované silným štátom. Charakteristické pre zmiešané hospodárstvo je existencia štátnych zásahov.

Jeho článok je učebnicovým príkladom bežného javu: nominálna obhajoba trhového hospodárstva, avšak s použitím takej definície, ktorá v skutočnosti vedie autora k obhajobe silného štátu – čiže k obhajobe protikladu trhového hospodárstva. Tento zdanlivý paradox sa objasní, ak si uvedomíme, že pojem trhové hospodárstvo nechápe ako dobrovoľnú výmenu a súkromné vlastníctvo výrobných faktorov. Chápe ho iba ako formu prerozdeľovania vyrobených statkov, pričom na zodpovedanie otázok čo, ako a pre koho vyrábať má zásadný vplyv štát prostredníctvom rôznych foriem regulácií a obmedzovania súkromného vlastníctva.

Podobne svojvoľne narába s pojmom trh napr. aj Európska komisia (napr. v dokumente Stratégia Európa 2020, v ktorom sa jasne hovorí, že voľný trh vnútri EÚ znamená regulovaný trh). Podobne učebnica Ekonómia v novej ekonomike vyjadruje podporu trhovej ekonomike, ale súčasne tvrdí napríklad, že na jej fungovanie je nevyhnutná dokonalá konkurencia – nereálny, neuskutočniteľný koncept (navyše prinajmenšom pre spotrebiteľa nežiadúci), ktorý autorom v ďalšej analýze umožňuje hovoriť o zlyhaniach trhu tam, kde v skutočnosti ide iba o prirodzenú obmedzenosť vedomostí účastníkov trhu.

Pretože pojem trhová ekonomika je takto poprekrúcaný a stáva sa mätúcim, Ekonomický zápisník bude namiesto toho používať pojem slobodné hospodárstvo vždy, keď budem mať na mysli čisté trhové hospodárstvo, pre ktoré je charakteristická dobrovoľna výmena založená na súkromnom vlastníctve.

Sám sebe protirečí

Druhou veľkou chybou Vrablovho článku je protirečenie, ktorého sa dopustil v časti o údajnom aplikovaní neoliberalizmu pri riešení krízy. Hovorí:

“Prevládajúcou politicko-ekonomickou teóriou súčasnosti je neoliberalizmus, ktorý je založený na neoklasickej ekonómii, hlásajúcej minimálnu reguláciu zo strany štátu.”

Neviem, či je to pravda, ale predpokladajme na chvíľku, že áno.

“Napriek tomu, západné krajiny, ktoré doposiaľ propagovali neoliberálne zmýšľanie dokonca tvrdiac, že iná alternatíva neexistuje (výrok od M. Thatcher – There Is No Alternative) sa bez ostychu postavili za krachujúci súkromný sektor.”

Napriek tomu – teda autor vidí rozpor medzi politikmi údajne propagovanou teóriou neoliberalizmu a ich konaním.

“V tomto prípade je evidentné, že štátna správa sa nezachovala v prospech väčšiny obyvateľstva. Symptómy chorľavejúceho neoliberalizmu boli liečené aplikovaním ďalšieho neoliberalizmu.”

Najskôr teda hovorí o rozpore medzi teóriou neoliberalizmu a konaním politikov, ale vzápätí hovorí, že toto konanie politikov bolo aplikovaním teórie neoliberalizmu.

Vedec musí odpovedať na kritiku bez ohľadu na motiváciu kritikov

“Žádný vědec nesmí dopředu předpokládat, že je odmítnutí jeho teorií nutně neopodstatněné, jestliže je jeho kritik předpojatý kvůli svým emocím nebo stranické příslušnosti. Musí odpovědět na každou výtku bez ohledu na pozadí či motivy, s nimiž byla učiněna. Rovněž není přípustné mlčet tváří v tvář častému názoru, že teorémy ekonomie platí pouze za hypotetických předpokladů, které nejsou v reálném světě nikdy splněny, a nelze je tudíž použít k mentálnímu uchopení reality. Je zajímavé, že některé školy zřejmě souhlasí s tímto názorem, a přesto klidně dál kreslí své křivky a formulují své rovnice. O význam svého uvažování a o vztah ke světu, v němž žijeme, se nezajímají.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, s. 5)

Čo je to praxeológia

“Praxeologie je teoretickou a systematickou, nikoli historickou vědou. Jejím předmětem je lidské jednání jako takové, bez ohledu na jednotlivé náhodné okolnosti konkrétních aktů. Její poznání je čistě formální a obecné, bez vztahu k věcnému obsahu a jednotlivým charakteristikám konkrétního případu. Jejím cílem je poznání platné pro všechny případy, v nichž podmínky přesně odpovídají předpokladům a z nich vyvozeným závěrům. Její tvrzení a výroky nejsou odvozeny ze zkušenosti. Mají stejně jako výroky matematiky a logiky apriorní povahu. Nepodléhají verifikaci či falzifikaci na základě zkušenosti či faktů. Logicky i časově veškerému porozumění historickým faktům předcházejí. Jsou nutným předpokladem pro jakékoli intelektuální uchopení historických událostí. Bez nich bychom v běhu událostí neviděli nic než kaleidoskopickou změnu a chaotický zmatek.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 30-31)

Princíp metodologického singularizmu

“Praxeologie začíná svá zkoumání nejen od jednání jednotlivce, ale i od individuálních aktů. Nezabývá se vágně definovaným lidským jednáním obecně, nýbrž specifickým jednáním, které konkrétní člověk provedl v konkrétním čase a na konkrétním místě. Samozřejmě se však nezajímá o náhodné charakteristiky tohoto jednání, o to, co jej odlišuje od všech ostatních jednání, ale pouze o to, co je v něm univerzální a nutné.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 41)

Predmet ekonómie

“Praxeologie se nezabývá vnějším světem, nýbrž lidským jednáním ve vztahu k němu. Praxeologickou realitou není fyzikální svět, ale vědomá reakce člověka na daný stav tohoto světa. Předmětem ekonomie nejsou věci a hmotné předměty, ale lidé, jejich mínění a jednání. Statky, komodity, bohatství a všechny další pojmy týkající se chování nejsou prvky přírody. Jsou prvky lidského mínění a jednání. Kdo se jimi zabývá, nesmí se dívat na vnější svět, musí je hledat v mínění jednajících lidí.” — Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 83