Tag Archives: Lidské jednání

Hodnotenie cieľov nie je súčasťou ekonomickej teórie

Ludwig von Mises, jeden z najvýznamnejších predstaviteľov rakúskej školy ekonómie, nepovažoval hodnotové súdy za súčasť ekonomickej teórie:

“Praxeologie a ekonomie se zabývají prostředky pro dosažení cílů, které si jednající jednotlivci zvolí. Nevyjadřují svůj názor na to, zda je požitkářství lepší než asketismus. Uplatňují na prostředky jen jediné měřítko: zda jsou či nejsou vhodné k dosažení cílů, které si jednající předsevzal.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 86)

Mises opakovane zdôrazňuje, že ekonómia neposudzuje hodnoty a zvolené ciele. Tvrdí dokonca, že takéto posudzovanie ani nie je možné:

“[Praxeologie a ekonomie] [j]sou si plně vědomy, že konečné cíle lidského jednání nelze podrobit zkoumání dle nějakého absolutního standardu. Konečné cíle jsou konečnou daností, jsou čistě subjektivní, liší se mezi různými lidmi a u stejných lidí v různých okamžicích jejich života.” (str. 86)

“Je pravda, že ekonomie je teoretickou vědou a jako taková se zdržuje jakýchkoli hodnotových soudů. Jejím úkolem není říkat lidem, o jaké cíle by měli usilovat. Je vědou o prostředcích používaných k dosažení zvolených cílů, nikoli vědou o volbě cílů. Konečné rozhodnutí, hodnocení a volba cílů přesahují předmět jakékoli vědy. Věda nikdy neříká člověku, jak by měl jednat; pouze mu ukazuje, jak jednat musí, chce-li určitých cílů dosáhnout.” (str. 8)

Nesúhlasím s tvrdením, že ciele konania nie sú otvorené skúmaniu. Avšak touto otázkou – či také skúmanie je alebo nie je možné – sa nemusíme zaoberať pri štúdiu ekonómie. Stačí povedať, že ak je hodnotenie cieľov možné, potom nie je súčasťou ekonómie; je predmetom iných vedeckých disciplín.

Ak ekonóm napr. vyjadrí svoj názor na ciele, o ktoré sa usiluje určitá hospodárska politika, nerobí tak ako ekonóm. Ekonómia sa nezaoberá otázkou, aké hodnoty by mali ľudia mať, rovnako ako to nerobí napr. matematika či chémia.

Pozri tiež:
Predmet praxeológie, subjektivizmus a objektivita praxeológie
Ekonómia sama o sebe nemôže vyslovovať etické súdy

Čo je to trhové hospodárstvo? Ad: Chamtivosť prestáva prinášať pokrok

Hospodárske noviny 4. marca publikovali absurdný článok Rudolfa Vrabela Chamtivosť prestáva prinášať pokrok. Banky čaká úpadok a kríza. Prečo ho nazývam absurdným?

Pretože autor v ňom vychádza z tohto predpokladu: “trhová ekonomika je charakterizovaná silným štátom, a teda sociálnou ekonomikou”.

Trhová ekonomika je charakterizovaná silným štátom… Čo je to silný štát? Hoci autor ho nedefinuje, nepochybne má na mysli taký štát, ktorý prerozdeľuje relatívne veľkú časť národného dôchodku.

Akej definícii trhovej ekonomiky potom zodpovedá autorov predpoklad?

Definícia trhového hospodárstva

Ludwig von Mises v knihe Lidské jednání používal pojem čisté (nenarušené) trhové hospodárstvo:

“Imaginární konstrukt čistého tržního hospodářství, neboli takového tržního hospodářství, jehož svobodné fungování není narušováno, předpokládá, že existuje dělba práce a soukromé vlastnictví (kontrola) výrobních prostředků a že v důsledku toho existuje tržní směna zboží a služeb. Předpokládá, že institucionální faktory nebrání činnosti trhu. Předpokládá, že vláda, společenský aparát nátlaku a donucení, má zájem na zachování chodu tržního systému, nebrání mu v činnosti a chrání ho proti zásahům ze strany jiných lidí. Trh je nenarušovaný; neexistuje žádné zasahování faktorů, které jsou cizí trhu, do cen, mzdových sazeb a úrokových měr. Vycházejíc z těchto předpokladů se ekonomie snaží objasnit fungování čistého tržního hospodářství. Teprve v pozdějším stadiu, když vyčerpala vše, co lze zjistit ze studia tohoto imaginárního konstruktu, se obrací ke studiu různých problémů, které vznikají ze zásahů do trhu ze strany vlád a dalších sil, které používají nátlak a donucení.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 218)

Mises na základe svojej analýzy čistého trhového hospodárstva a narušeného trhového hospodárstva (intervencionizmu) obhajoval čisté trhové hospodárstvo, t.j. také, ktoré je charakterizované minimálnym zasahovaním štátu do hospodárstva.

Vrablova definícia nezodpovedá Misesovej definícii čistého trhového hospodárstva. Vrabel má v skutočnosti na mysli zmiešané hospodárstvo, ale s tou výhradou, že ani zmiešané hospodárstvo nemusí byť charakterizované silným štátom. Charakteristické pre zmiešané hospodárstvo je existencia štátnych zásahov.

Jeho článok je učebnicovým príkladom bežného javu: nominálna obhajoba trhového hospodárstva, avšak s použitím takej definície, ktorá v skutočnosti vedie autora k obhajobe silného štátu – čiže k obhajobe protikladu trhového hospodárstva. Tento zdanlivý paradox sa objasní, ak si uvedomíme, že pojem trhové hospodárstvo nechápe ako dobrovoľnú výmenu a súkromné vlastníctvo výrobných faktorov. Chápe ho iba ako formu prerozdeľovania vyrobených statkov, pričom na zodpovedanie otázok čo, ako a pre koho vyrábať má zásadný vplyv štát prostredníctvom rôznych foriem regulácií a obmedzovania súkromného vlastníctva.

Podobne svojvoľne narába s pojmom trh napr. aj Európska komisia (napr. v dokumente Stratégia Európa 2020, v ktorom sa jasne hovorí, že voľný trh vnútri EÚ znamená regulovaný trh). Podobne učebnica Ekonómia v novej ekonomike vyjadruje podporu trhovej ekonomike, ale súčasne tvrdí napríklad, že na jej fungovanie je nevyhnutná dokonalá konkurencia – nereálny, neuskutočniteľný koncept (navyše prinajmenšom pre spotrebiteľa nežiadúci), ktorý autorom v ďalšej analýze umožňuje hovoriť o zlyhaniach trhu tam, kde v skutočnosti ide iba o prirodzenú obmedzenosť vedomostí účastníkov trhu.

Pretože pojem trhová ekonomika je takto poprekrúcaný a stáva sa mätúcim, Ekonomický zápisník bude namiesto toho používať pojem slobodné hospodárstvo vždy, keď budem mať na mysli čisté trhové hospodárstvo, pre ktoré je charakteristická dobrovoľna výmena založená na súkromnom vlastníctve.

Sám sebe protirečí

Druhou veľkou chybou Vrablovho článku je protirečenie, ktorého sa dopustil v časti o údajnom aplikovaní neoliberalizmu pri riešení krízy. Hovorí:

“Prevládajúcou politicko-ekonomickou teóriou súčasnosti je neoliberalizmus, ktorý je založený na neoklasickej ekonómii, hlásajúcej minimálnu reguláciu zo strany štátu.”

Neviem, či je to pravda, ale predpokladajme na chvíľku, že áno.

“Napriek tomu, západné krajiny, ktoré doposiaľ propagovali neoliberálne zmýšľanie dokonca tvrdiac, že iná alternatíva neexistuje (výrok od M. Thatcher – There Is No Alternative) sa bez ostychu postavili za krachujúci súkromný sektor.”

Napriek tomu – teda autor vidí rozpor medzi politikmi údajne propagovanou teóriou neoliberalizmu a ich konaním.

“V tomto prípade je evidentné, že štátna správa sa nezachovala v prospech väčšiny obyvateľstva. Symptómy chorľavejúceho neoliberalizmu boli liečené aplikovaním ďalšieho neoliberalizmu.”

Najskôr teda hovorí o rozpore medzi teóriou neoliberalizmu a konaním politikov, ale vzápätí hovorí, že toto konanie politikov bolo aplikovaním teórie neoliberalizmu.

Vedec musí odpovedať na kritiku bez ohľadu na motiváciu kritikov

“Žádný vědec nesmí dopředu předpokládat, že je odmítnutí jeho teorií nutně neopodstatněné, jestliže je jeho kritik předpojatý kvůli svým emocím nebo stranické příslušnosti. Musí odpovědět na každou výtku bez ohledu na pozadí či motivy, s nimiž byla učiněna. Rovněž není přípustné mlčet tváří v tvář častému názoru, že teorémy ekonomie platí pouze za hypotetických předpokladů, které nejsou v reálném světě nikdy splněny, a nelze je tudíž použít k mentálnímu uchopení reality. Je zajímavé, že některé školy zřejmě souhlasí s tímto názorem, a přesto klidně dál kreslí své křivky a formulují své rovnice. O význam svého uvažování a o vztah ke světu, v němž žijeme, se nezajímají.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, s. 5)

Čo je to praxeológia

“Praxeologie je teoretickou a systematickou, nikoli historickou vědou. Jejím předmětem je lidské jednání jako takové, bez ohledu na jednotlivé náhodné okolnosti konkrétních aktů. Její poznání je čistě formální a obecné, bez vztahu k věcnému obsahu a jednotlivým charakteristikám konkrétního případu. Jejím cílem je poznání platné pro všechny případy, v nichž podmínky přesně odpovídají předpokladům a z nich vyvozeným závěrům. Její tvrzení a výroky nejsou odvozeny ze zkušenosti. Mají stejně jako výroky matematiky a logiky apriorní povahu. Nepodléhají verifikaci či falzifikaci na základě zkušenosti či faktů. Logicky i časově veškerému porozumění historickým faktům předcházejí. Jsou nutným předpokladem pro jakékoli intelektuální uchopení historických událostí. Bez nich bychom v běhu událostí neviděli nic než kaleidoskopickou změnu a chaotický zmatek.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 30-31)

Princíp metodologického singularizmu

“Praxeologie začíná svá zkoumání nejen od jednání jednotlivce, ale i od individuálních aktů. Nezabývá se vágně definovaným lidským jednáním obecně, nýbrž specifickým jednáním, které konkrétní člověk provedl v konkrétním čase a na konkrétním místě. Samozřejmě se však nezajímá o náhodné charakteristiky tohoto jednání, o to, co jej odlišuje od všech ostatních jednání, ale pouze o to, co je v něm univerzální a nutné.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 41)

Predpoklady konania človeka

Aby človek konal, musí:
1. pociťovať nespokojnosť s daným stavom,
2. vidieť možnosť uspokojivejšieho stavu,
3. predpokladať, že konanie môže viesť k odstráneniu alebo zmierneniu nespokojnosti.

“Spokojeností či uspokojením nazýváme takový stav lidské bytosti, který nevede a nemůže vést k jednání. Jednající člověk chce nahradit méně uspokojivý stav věcí stavem uspokojivějším. Jeho mysl si představuje podmínky, jež by mu vyhovovaly lépe, a jednání směruje k dosažení tohoto žádoucího stavu. Incentivem, který nutí člověka jednat, je vždy pociťovaná nespokojenost. Člověk dokonale spokojený se stavem svých věcí by neměl žádný incentiv něco měnit. Neměl by ani přání, ani touhy; byl by dokonale spokojený. Nejednal by; jednoduše by žil, aniž by se o cokoli staral.
Nespokojenost a vidina uspokojivějšího stavu však samy o sobě nestačí k tomu, aby člověk jednal. Je třeba ještě třetí podmínky: očekávání, že má účelové chování moc odstranit či alespoň zmírnit pociťovanou nespokojenost. Bez této podmínky není žádné jednání myslitelné.” — Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 13

Praxeológia je indiferentná voči cieľom konania

“Praxeologie je vůči konečným cílům jednání indiferentní. Její závěry jsou platné pro všechny typy jednání bez ohledu na to, k jakým cílům směřují. Je vědou o prostředcích, nikoli o cílech. Termín štěstí používá v čistě formálním smyslu.” — Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 14