Category Archives: Sloboda

Dr. Pavel Blaho k americkým Slovákom (1901): Nie politika, ale práca vás vyzdvihla

Lekár, publicista, politik a národný buditeľ Dr. Pavel Blaho (1867-1927) v lete roku 1893 ešte ako študent odišiel na pozvanie P. V. Rovnianka do USA, kde pracoval ako redaktor v Rovniankových Amerikánsko-slovenských novinách. Neskôr sa vrátil na Slovensko. V roku 1901 v príhovore americkým Slovákom napísal:

“Prácou ste si, bratia, získali uznanie a poctivé postavenie v cudzom svete. Nie politika, ale v prvom rade práca vás vyzdvihla na dnešný stupeň moci a vážnosti. V tomto je vaša sila a význam v budúcnosti.

A čo vás viedlo k tejto usilovnej práci, k takejto intenzívnej činnosti v Novom svete?

Iste skúsenosť, že tak doma, ako aj v Amerike by ste boli márne čakali kus chleba od iných a nadarmo by ste sa boli doprosovali milosti a podpory od vlády a od mocných pánov. Tu ste sa chytili hesla: Pomôž si, človeče, aj Boh ti pomôže. Áno, svojpomoc, nezlomná snaha vlastnou silou a prácou prísť k slobode a osvete a k dôstojnému postaveniu medzi prisťahovanými národmi v Amerike vás priviedla na stupeň, na ktorom sa nachádzate dnes!” (Citované podľa: Rovnianek, P. V.: Zápisky zaživa pochovaného)

O dve desaťročia neskôr bol v Československu prístup ľudí taký, že vtedajší minister financií Alois Rašín písal “co všechno kde kdo od státu chce, jest přímo neuvěřitelné”.

A aj dnes je u nás prístup k riešeniu problémov skôr opačný, než aký mali americkí Slováci:

“Ďalším náznakom slovenského plávania po prúde je budovanie závislosti na štáte. Komunizmus výrazne prispel k prebujneniu vzťahu štát – jednotlivec. Sme nainfikovaní rôznymi predstavami, aké sú povinnosti štátu voči nám. Očakáva sa, že väčšinu problémov v spoločnosti vyrieši štát. Vyleje sa niekde rieka? Skrachuje podnik? Médiá, krčmy a domácnosti sú hneď plné diskusií o tom, čo mal, má a bude musieť štát spraviť.” (Katarína Danišková: Národ zamestnancov)

(Zdroj údajov o živote Dr. Blahu: Wikipédia.)

Vplyv komunizmu na myslenie ľudí sa neskončil 17. novembra 1989

Vplyv komunizmu na myslenie ľudí sa neskončil 17. novembra 1989. Pokračuje dodnes prostredníctvom ľudí, ktorí vyrastali za komunizmu, ktorí chodili do komunistických škôl, ktorých učili učitelia vyškolení komunistami, prostredníctvom inštitúcií, ktoré si dodnes čiastočne udržali podobu, akú im dali komunisti.

Niekedy sa hovorí, že dnes sú niektoré veci zlé a že za komunizmu to tak nebolo; akoby sa tým chcelo povedať, že komunizmus má síce zlé stránky, ale aj ten kapitalizmus je zlý, ibaže iným spôsobom. Lenže ak dnes niečo nefunguje dobre, nemusí to byť vždy iba dôsledok zmeny po roku 1989. Nezmenilo sa všetko, a čo sa zmenilo, nezmenilo sa hneď. Väčšina dnes žijúcich ľudí žila aj v roku 1989. Ich názory boli formované v komunistickom režime, v komunistických školách, komunistickými učiteľmi, a rodičmi, ktorých názory boli takisto formované komunizmom. Ak raz niekto strávil v detstve od šiesteho roku života do štrnásteho alebo osemnásteho roku veľkú časť roka v škole, kde sa učilo to, čo strana určila, učiteľmi, ktorí si nemohli dovoliť byť v priamej opozícii voči strane, potom si musel odniesť do života veľa z komunistickej ideológie.

Socialistické kolektivistické názory sú v nás zakorenené hlbšie, než by sme si chceli priznať. To je jedna z príčin, prečo sa od roku 1989 mnohé veci nezlepšili, hoci príležitosť na zlepšenie bola a stále je.

Do nedávnej doby sa prakticky nikto na Slovensku neživil podnikaním a do roku 1989 k tomu nikto ani nebol vedený. Prečo je potom také prekvapujúce, ak veľa podnikateľov podniká spôsobom, ktorým zákazníkom neslúžia, ale škodia? Nie je to príliš unáhlené, ak sa také správanie niektorých podnikateľov nazve chamtivosťou a považuje sa za nevyhnutnú súčasť trhového hospodárstva, proti ktorej musí zasahovať štát? Nie je v takom pohľade práve ten vplyv komunizmu?

Ak bude teda niekto tvrdiť, že za komunistov bolo lepšie, alebo že sa síce niečo zlepšilo, ale iné zhoršilo, že trhové hospodárstvo má výhody, ale aj zlé stránky, ktoré socializmus nemal, spomeňte si na to, že ešte stále je väčšina ľudí ovplyvnená komunistickým svetonázorom.

Katarína Danišková v článku Národ zamestnancov (Impulz č. 3/2011) napísala: “Generácia ľudí si počas štyridsiatich rokov komunizmu zvykla na jednoduchosť a život bez zodpovednosti. Zvykli si, že za nich rozhoduje niekto iný a oni sa nemusia zodpovedať za tieto rozhodnutia a skutky.”

Ani 24 rokov od revolúcie nestačilo na zmenu, čo Danišková ukazuje na príklade prieskumu, podľa ktorého si väčšina Slovákov želá byť zamestnancami, nie podnikateľmi. “Podnikavosť si totiž vyžaduje akciu, prevzatie zodpovednosti nielen za seba, ale aj za svoju rodinu, za svojich zamestnancov a partnerov,” hovorí Danišková.

Načase je odpútať sa od vplyvu komunizmu a prevziať na seba zodpovednosť za vlastný život.

Pravda je väčšia a silnejšia ako moc

Slová MUDr. Silvestra Krčméryho v záverečnej reči pred Vyšším vojenským súdom v Trenčíne 24. júna 1954:

“Vy máte v rukách moc, ale my máme pravdu! Tú moc vám nezávidíme a netúžime po nej, nám stačí tá pravda! Lebo je väčšia a silnejšia ako moc! Kto má v rukách moc, ten si často myslí, že môže pravdu zastrieť, potlačiť, zabiť, alebo i ukrižovať! Ale pravda dosiaľ ešte vždy vstala i vstane z mŕtvych!” (Citované v Mikloško, František: Pravda vždy vstane z mŕtvych. In: Impulz, č. 4/2012)

Sloboda je podmienkou existencie spoločenského života

“Nielen z morálneho hľadiska nie je dovolené nevšímať si prirodzenosť človeka, ktorý je stvorený pre slobodu, ale to nie je možné ani prakticky. Tam, kde sa spoločnosť organizuje tak, že svojvoľne obmedzuje alebo úplne eliminuje legitímny priestor pre slobodu, spoločenský život podlieha postupnému rozkladu, až zaniká.” — Bl. Ján Pavol II.: Centesimus Annus (zdôraznenie E.Z.)

Frédéric Bastiat: Keďže sme márne vyskúšali toľko rôznych systémov, bolo by dobré vrátiť sa k slobode

“Spoločenské orgány sú tiež stvorené na to, aby sa harmonicky rozvíjali v prostredí slobody. Preč teda so šamanmi a organizátormi! Preč s ich reťazami, povrazmi a hákmi! Preč s ich umelými opatreniami! Preč s vládou vytvorenými pracovnými miestami, s centralizáciou, s clami, s jej univerzitami, s jej štátnymi náboženstvami, s jej bezúročnými pôžičkami, s jej monopolizovanými bankami, s jej reguláciami, s moralizátorstvom a egalitárstvom! A keďže sme márne vyskúšali na spoločnosti toľko rôznych systémov, bolo by dobré skončiť tam, kde sme začali, odstrániť systémy a vrátiť sa k slobode, slobode, ktorá je aktom viery v Boha a jeho dielo.” — Frédéric Bastiat: Zákon. In: O zákonoch. Bratislava: Kalligram, 2002, s. 101. ISBN 80-7149-493-3

Názor: Etický rozmer povinného očkovania (Postoy.sk)

ThDr. René Balák, PhD.: Etický rozmer povinného očkovania:

“Odhliadnuc od vágneho a logike odporujúceho pojmu verejné zdravie, na základe dlhoročného vedeckého výskumu mnohých vedcov v oblasti medicíny (najmä v posledných troch desaťročiach či už v Európe, na americkom kontinente alebo v Ázii) sa objavujú a čoraz častejšie publikujú závažné, vedeckými metódami overené fakty, ktoré poukazujú nielen na nespoľahlivosť a neúčinnosť niektorých všeobecne rozšírených a plošne aplikovaných vakcín, ale dokonca aj na závažné negatívne účinky týchto vakcín na ľudský život a zdravie najmä detských pacientov (ktorí reálne ani pacientmi nie sú, lebo netrpia žiadnou chorobou, proti ktorej sú očkované) alebo dospelých pacientov.

Nejde len o tieto negatívne účinky na zdravie detských ako aj dospelých pacientov, ale v posledných rokoch sa jedná aj o prítomnosť látok, ktoré vplývajú nielen na biologickú funkcionalitu ľudského organizmu, ale niekedy selektívne aj na niektoré z jeho základných biologických funkcií. Prítomnosť látok vo vakcínach, ktoré znižujú schopnosť človeka odovzdávať život nasledujúcim generáciám,[18] čiže priame spôsobenie neplodnosti (či už parciálnej alebo totálnej, dočasnej alebo trvalej), sa nedá poprieť. Takáto medicínska konzekvencia je z etického hľadiska neprijateľná a vakcinačný program sa takto stáva súčasťou sociálno-inžinierskeho programu regulácie demografického vývoja populácie bez vedomia pacientov, čiže bez získania informovaného súhlasu. Z etického zorného uhla je takýto zákrok neprijateľný, lebo nejde o situáciu, kde by sa takéto konanie dalo eticky ospravedlniť, ako je to v prípade priamej bezprostrednej a neodkladnej záchrany ľudského života, ktorý považovaný za dobro nezmerateľnej hodnoty.”

Prečo sú Slováci národom zamestnancov?

Katarína Danišková vo vynikajúcom, ale nanešťastie nepovšimnutom článku Národ zamestnancov napísala:

“Averziu voči podnikaniu, závislosť na štáte a necitlivosť voči dlhom vnímam ako nedostatky Slovenska po dvadsiatich rokoch, ktoré ubehli od pádu komunizmu. Všetky tri veci majú spoločného menovateľa a tým je cnosť zodpovednosti. Pred dvadsiatimi rokmi sme dostali slobodu. Sloboda však kráča ruka v ruke so zodpovednosťou. Ak teda nechceme o našu slobodu prísť, je potrebné uvedomiť si vlastnú zodpovednosť za seba, svoju rodinu a rovnako tak aj za smerovanie spoločnosti, v ktorej žijeme a pôsobíme.”

Katarína Danišková spomína prieskum z roku 2009, podľa ktorého by 65 % obyvateľov Slovenska preferovalo status zamestnanca pred statusom podnikateľa. Preto Slovákov nazýva “národom zamestnancov”.

Článok vyšiel v revue Impulz č. 3/2011.

Trhový mechanizmus neexistuje

V Ekonómii v novej ekonomike na strane 82 čítame: “Trhový mechanizmus je ‘sociálne slepý’.”

Ak by sme proti tomu namietali a ako príklad uviedli charitu, autor citovaného výroku by mohol odpovedať, že charita nie je súčasťou trhového mechanizmu. Čo teda povieme? Autor robí chybu už v prvých dvoch slovách. Trhový mechanizmus neexistuje.

Trh je proces, nie mechanizmus.

Trhové hospodárstvo je založené na dobrovoľnej výmene medzi ľuďmi. Takáto výmena nie je v nijakom zmysle mechanická či automatická. Vždy zahŕňa rozhodovanie individuálnych ľudí. (A súčasťou takto chápaného trhového hospodárstva je aj charita.)

Trh je tvorený ľuďmi, ktorí majú slobodnú vôľu, ktorí sa rozhodujú, čo urobia, aké budú mať ciele, akými prostriedkami sa ich pokúsia dosiahnuť, a v rámci tohto úsilia vyrábajú a spotrebúvajú, nakupujú a predávajú. Tento proces potom vytvára trh a trhové ceny. Ak je takýto proces sociálne slepý, potom nevyhnutne preto, lebo účastníci tohto procesu sú sociálne slepí. Možno by sme mohli povedať, že trhový proces je do tej miery sociálne slepý, do akej sú sociálne slepí jeho účastníci.

A teraz nech kritici povedia: kto sú tí, ktorí majú podľa nich trh napraviť, resp. regulovať tak, aby sa kompenzovala jeho údajná sociálna slepota? Nie sú to takí istí ľudia, náchylní k chybám, ako účastníci trhového procesu?

Sú rovnakí. Dalo by sa tvrdiť, že sú ešte horší, keďže po moci túži skôr ten, kto nechce druhým slúžiť, ale ovládať druhých. Predpokladajme ale, že sú rovnakí. Čo ich teda kvalifikuje na to, aby trh “napravovali”, keď sú rovnakí, ako ostatní účastníci trhu?

A pritom nejde iba o to, že ľudia, ktorí majú moc vyrábať zákony, nie sú lepší ako ostatní. Človek sa často učí na vlastných chybách. Keď ale rozhoduje za druhých, ba dokonca za milióny iných ľudí, potom sa tak ľahko na svojich chybách nepoučí. Možno sa o nich ani nedozvie; možno áno, ale nebude nútený k náprave, pretože sa to nebude dotýkať priamo jeho.

Používanie pojmu trhový mechanizmus pomáha ľuďom k chybnej predstave. Trh si predstavujú ako automatickú, nevedomú, mechanickú silu. Preto podľa týchto ľudí nie je rozumné nechať trh sám na seba. Je treba niečo urobiť, aby sa napravili problémy, spôsobené trhom. Odmietajú predstavu, podľa ktorej by trh mal byť ponechaný bez zásahov vlády.

Mýlia sa. Ludwig von Mises tento omyl vysvetľuje takto:

Intervencionista vidí pouze dvě možnosti – “automatické síly” nebo “záměrné plánování”. Z toho vyvozuje, že spoléhání na automatické síly je zjevná hloupost. Žádný rozumný člověk přece nemůže vážně navrhovat nicnedělání a ponechání věcí, aby se vyvíjely bez vlivu účelového jednání. Plán jako projev vědomého jednání je pak samozřejmě mnohem více žádoucí než absence jakéhokoli plánování. Laissez faire pak tedy v očích intervencionisty znamená: Ponechte zlo existovat, nepokoušejte se využít rozum k zlepšení života lidí.

Těžko bychom objevili větší omyl. Argument pro plánování je odvozen od mylného výkladu metafory a stojí pouze na konotacích termínu “automatický”, který je často používán v přeneseném slova smyslu k popsání tržního procesu. Automatický znamená podle Concise Oxford Dictionary “nevědomý, neinteligentní, pouze mechanický”. Dle Webster’s Collegiate Dictionary automatický znamená “bez kontroly vůle … prováděný bez aktivního myšlení a bez vědomého záměru či řízení”. Jak snadno pak mohou zastánci plánování vítězoslavně použít takovýto trumf!

Skutečnost je taková, že před námi neleží alternativa mrtvého mechanismu či strnulého automatismu na straně jedné a vědomé plánování na straně druhé. Nevybíráme mezi plánováním a neexistencí plánování. Otázka stojí následovně: Kdo plánuje? Měl by každý člen společnosti plánovat pro sebe, nebo by pro všechny měla plánovat pouze benevolentní vláda? Problém nespočívá ve volbě mezi automatismem a vědomým jednáním, ale mezi autonomním jednáním každého jedince a výlučným jednáním vlády. Jde tedy o otázku: Svoboda, nebo všemocnost vlády?

Laissez faire neznamená: Nechme mechanické věci bez duše fungovat. Znamená: Nechme každého jedince, aby si zvolil, jak se chce podílet na společenské dělbě práce; nechme spotřebitele rozhodovat, co mají podnikatelé vyrábět. Plánování na druhou stranu znamená: Nechme pouze vládu tvořit a vynucovat svá pravidla pomocí aparátu nátlaku a donucení.

(Lidské jednání, str. 653-654)

(Citát nájdený v článku Mises on Metaphorical Mechanism.)

Václav Klaus: Proti korupcii sa dá bojovať iba obmedzením úlohy štátu

Z prejavu Václava Klausa, predneseného na Žofínskom fóre 2012:

Stále je – nesmírně populisticky – propagováno, že je třeba změnit lidi, zatímco je třeba změnit systém. Že je třeba změnit lidi a ne systém hlásal už komunismus.

Tehdy [v roku 2010] jsem např. řekl, že “dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám různí politikové snaží namluvit, ale selháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu”.

Před dvěma lety jsem řekl i to, že „naším skutečným ekonomickým problémem je stav veřejných financí, rychlý růst zadlužení státu a naprostá nemožnost tuto situaci změnit, či dokonce vyřešit pouhým znovunastartováváním ekonomického růstu, v což bohužel někteří naši ekonomové a politikové stále doufají. Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti.“

V současnosti připravovaný tzv. fiskální pakt je velkým krokem k EFU (k Evropské fiskální unii) a lucemburská eurokomisařka Vivian Redingová, viceprezidentka Evropské komise, v polovině letošního března veřejně představila svůj plán jak do roku 2020 vytvořit Evropskou politickou unii s celoevropskou vládou. Tento její návrh u nás nikdo nekomentoval. Ani jeden politik, ani jeden novinář.

Mimo standardní demokratické procesy, jako produkt nebezpečné ideologie globálního (v našem případě kontinentálního) vládnutí, vznikající supranacionální evropský stát je nutně vládnutím bez občana, pohrdáním demokracií, vlastně postdemokracií.

Smiřme se s tím, že ekonomické přizpůsobovací procesy trvají nemalý čas a že netrpěliví politici svým překotným aktivismem situaci většinou jenom zhoršují. Nechme trh fungovat. Politika se má eventuálně pokoušet pomáhat vytvářet dlouhodobé předpoklady pro fungování trhu a pro zdravý ekonomický růst, nemá se snažit svými zásahy ekonomický růst přímo zabezpečovat.

Skončeme s centralizací, regulací, harmonizací a standardizací evropského kontinentu a po půl století cesty tímto směrem začněme s decentralizací, deregulací a desubsidizací ekonomiky a celé společnosti.

Klaus vyzýva k zásadnej zmene pohľadu na európsku integráciu a na európsky ekonomický a sociálny model.

Celá tato změna musí být postavena na radikálním omezení úlohy státu v ekonomice a v celé společnosti. Dnešní stát – u nás i jinde v Evropě – vlastní, řídí, reguluje, povoluje nebo zakazuje, dotuje, subvencuje, „grantuje“ a to všechno je zdrojem lobbistického hledání výhod a zvláštních přístupů k politikům a jejich úředníkům, to všechno je ideálním podhoubím pro vznik korupce. Bojovat s ní se dá jedině zmenšováním role státu (a všech jeho odnoží).

Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci – tedy vůbec ne politici – bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké, a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.

John Taylor Gatto: Proti školám

John Taylor Gatto v rokoch 1989, 1990 a 1991 získal ocenenie Učiteľ roka mesta New York, a v roku 1991 ocenenie Učiteľ roka štátu New York. Je kritikom povinného, inštitucionalizovaného školstva.

V článku Against School (v českom preklade Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč) spomína esej The Child, the Parent and the State z roku 1959, v ktorej autor James Bryan Conant (rektor Harvardskej univerzity) mimochodom poznamenáva, že moderné školy sú výsledkom “revolúcie” zosnovanej medzi rokmi 1905-1930. Conant čitateľa odkazuje na knihu Alexandra Inglisa (podľa ktorého na Harvarde pomenovali výročnú prednášku o stredoškolskom vzdelávaní) Principles of Secondary Education z roku 1918.

Podľa Gatta Inglis školám prisudzoval funkcie, ktoré Gatto opisuje takto:

1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustavit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to téměř ničí myšlenku o tom, že by měly být vyučovány užitečné a zajímavé věci, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti naučit se a dělat hloupé a nudné věci.

2. Integrační funkce. Toto by mohlo být nazváno „funkce konformity“, protože její záměr je, aby byly děti co nejvíce podobné. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.

3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, což je děláno pomocí zaznamenávání důkazů matematicky a neformálně do kumulativní evidence. Jako do „vaší trvalé evidence“. Ano, i vy jednu máte.

4. Odlišující funkce. Jakmile byla jejich společenská role „diagnostikována“, děti by měly být rozděleny podle společenské role a vyškoleny jen do jejich destinace ve společenském stroji – a ani o krok dále. Tolik pro to, aby děti dosáhly svého maxima.

5. Selektivní funkce. Toto se vůbec netýká lidských možností, ale Darwinovi teorie o přírodním výběru aplikovanou na „upřednostňované rasy“. V krátkosti, myšlenka je pomoci přirozenému řádu vědomými pokusy o vylepšení lidského plemena. Školy mají označit nezpůsobilé – špatnými známkami, pomocným umístěním a ostatními tresty – dostatečně jasně, aby je jejich vrstevními považovali za podřadné a v podstatě je odřízli od reprodukčního banku. K tomu jsou určena ta malá ponížení od první třídy výše: odplavit špínu do kanálu.

6. Propedeutická funkce. Společenský systém nepřímo vyjádřený těmito pravidly bude vyžadovat elitní skupinu správců. K tomuto účelu bude malá část dětí v tichosti vyučována, jak řídit tento pokračující projekt, jak dohlížet a ovládat záměrně otupenou populaci, aby vláda mohla pokračovat nezpochybňovaná a aby měly korporace k dispozici poslušnou pracovní sílu.

Niekoľko ďalších citátov z článku:

“Teoretikové od Platóna, po Rousseaua až po našeho doktora Inglise věděli, že pokud by mohly být děti izolovány s ostatními dětmi, zbaveny zodpovědnosti a nezávislosti, vedeny k vývoji pouze triviálních emocí chamtivosti, závisti, žárlivosti a strachu, sice zestárnou, ale nikdy opravdu nevyrostou.”

“Jakmile pochopíte logiku za moderním školstvím, jeho trikům a pastím se dá poměrně lehce vyhnout. Školy trénují děti, aby se z nich stali zaměstnanci a spotřebitelé; učte vaše vlastní, aby byly vůdci a dobrodruhy. Školy trénují děti, aby reflexivně poslouchaly rozkazy; učte vaše vlastní přemýšlet kriticky a nezávisle. Dobře vyškolené děti mají nízký práh nudy; pomozte vašim vlastním vyvinout si vnitřní život, aby se nikdy nenudily. Nabádejte je, aby si vzaly vážné materiály, dospělé materiály, o historii, literatuře, filozofii, hudbě, umění, ekonomii, teologii – tedy o všech věcech, kterým se učitelé raději vyhýbají. Dopřejte vašim dětem dostatek samoty, aby se naučily užívat si vlastní společnost, aby vedly vnitřní dialogy. Dobře vyškolení lidé jsou formováni tak, aby byli vyděšeni z toho, být sami, a proto vyhledávají neustálou společnost prostřednictvím televize, počítače, mobilního telefonu a prostřednictvím povrchních přátel, rychle nabytých a rychle opuštěných. Vaše děti by měly mít mnohem smysluplnější život, a mohou.” (Zdôraznenie B.B.)

“Po dlouhém životě a třiceti letech v zákopech veřejného školství jsem došel k závěru, že genialita je na každém rohu. Potlačujeme svoji genialitu jen proto, že jsme ještě nepřišli na to, jak řídit populaci vzdělaných mužů a žen. Řešení je podle mě jednoduché a překrásné. Nechme je řídit sami sebe.”

Ak máte deti – venujte sa ich vzdelávaniu. Nenechajte ich napospas štátnemu školstvu.