Category Archives: Hospodárske dejiny

Roboty, drony a ich vplyv na nezamestnanosť

Stanú sa ľudia nepotrebnými v dôsledku využívania robotov a dronov? Tak sa pýta autor článku Štúdia: Roboty a drony pripravia o prácu tretinu ľudí (Itnews.sk, prevzaté z ictmanazer.cz). Zabudol pritom na jednu dôležitú okolnosť: automatizácia nie je novinkou 21. storočia. Automatizácia – nahrádzanie práce ľudí prácou strojov – existuje od čias priemyselnej revolúcie a vynálezu parného stroja.

Máme k dispozícii dve storočia praktických skúseností s automatizáciou. Spôsobuje teda nezamestnanosť? Počas týchto dvoch storočí rýchlo rástol počet obyvateľov: z 1 miliardy v roku 1800 na 7 miliárd v roku 2012. Nezamestnanosť v USA od roku 1890 do roku 2009 bola s výnimkou 16 rokov vždy nižšia ako 10 %. Nezamestnanosť v Japonsku v druhej polovici 20. storočia neprekročila 5 %.

Ako je to možné? Veď predsa je pravda, že zavedenie robotov na výrobnej linke pripraví o prácu robotníkov. Z krátkodobého hľadiska sa nezamestnanosť dočasne zvýši. Z dlhodobého pohľadu je situácia odlišná.

Medzi najbohatšie krajiny patria tie, ktoré majú najvyššiu produktivitu práce. Vyššia produktivita práce znamená vyšší príjem pri rovnakom alebo menšom počte odpracovaných hodín. Podnikatelia, ak na to majú vhodné podmienky, nahrádzajú manuálnu prácu prácou robotov (resp. strojov), pretože roboty zvyšujú produktivitu práce. Firma, používajúca roboty namiesto robotníkov, môže dosiahnuť vyšší zisk, teda príjem jej majiteľov sa zvýši. Vyššia produktivita práce tiež umožňuje zníženie cien výrobkov, vďaka čomu ušetria spotrebitelia. V oboch prípadoch (vyšší príjem majiteľov, nižšie výdavky spotrebiteľov) budú mať ľudia viac prostriedkov na uspokojenie ďalších potrieb. Ďalší efekt automatizácie je skrátenie pracovného času.

Potreby ľudí sú neobmedzené, zdroje obmedzené. Zvýšením produktivity práce sa zvýši dostupnosť zdrojov. Ľudia budú môcť tieto zdroje použiť na uspokojenie potrieb, ktoré dovtedy uspokojené neboli. To bude príležitosť pre nové firmy, ktoré budú vytvárať nové pracovné miesta.

Albert Ryba, autor spomínaného článku, v závere varuje pred ešte horším scenárom:

“No pokračujúca automatizácia má aj svoju tienistú stránku. S tým, ako výrazne ubudnú pracovné miesta, pravdepodobne klesne aj kúpna sila domácností. Firmy tak budú postavené do situácie, keď budú musieť ďalej znižovať náklady a ešte viac automatizovať. Čo však môže viesť k začarovanému kruhu, ktorý nemusí byť ľahké prerušiť. V ohrození navyše už nebudú len zamestnanci vykonávajúci rutinné činnosti, ale ako je z uvedeného zrejmé, aj tí, ktorí sa špecializovali na rôzne vysokokvalifikované činnosti.”

V tomto je rovnaká chyba ako v predpoklade zvyšovania nezamestnanosti. Vyššia produktivita zvýši životnú úroveň všetkých, nie len zisk majiteľov firiem, ale aj mzdy zamestnancov, ktorí vo firme ostanú, a prostredníctvom zníženia cien výrobkov bude pôsobiť aj na zvýšenie životnej úrovne spotrebiteľov. Okrem toho nepochybne budú rásť mzdy a zamestnanosť v oblasti vývoja, výroby a servisu robotov – čo iste nebude zanedbateľné, ak predpokladáme, že roboty nahradia tretinu súčasných zamestnancov. Možno ešte hlbšou chybou je absencia chápania základov fungovania hospodárstva. Každá firma má motiváciu znižovať náklady. Pritom však musí takéto znižovanie porovnávať s inými alternatívami. Náklady nie sú nepriamo úmerné automatizácii, t.j. neplatí, že čím väčšia miera automatizácie, tým nižšie náklady. Nahradiť vysokokvalifikovaných pracovníkov robotom možno bude nemožné, možno príliš drahé. Vždy ostanú také činnosti, ktoré roboty nebudú môcť nahradiť, alebo to nepovedie k zníženiu nákladov. Automatizácia preto nepovedie k žiadnemu začarovanému kruhu.

Istý komentátor výstižne komentoval obavy z robotov takto:

“Neexistuje žiadny fixný počet pracovných miest, z ktorého akákoľvek inovácia v efektívnosti uberá, nechávajúc menej pracovných miest pre všetkých. Ak by to tak bolo, potom by zlepšenia v poľnohospodárstve, ktoré uvoľnili 90 % populácie zo zamestnania v poľnohospodárstve, viedli k 90 % populácie bez zamestnania. Nie sú nezamestnaní. Našli si inú prácu. Dokedy budú existovať tovary a služby, ktoré ľudia chcú, dovtedy bude vždy čo robiť. Široké použitie robotov by nespravilo každého nezamestnaným, namiesto toho by roboty uvoľnili ľudskú prácu, aby sa pustila do nových výziev.”

V ekonomickej teórii sa nezamestnanosti, údajne spôsobenej strojmi, hovorí technologická nezamestnanosť. Americký ekonóm Murray Rothbard o nej napísal:

Stále se navracející doktrína “technologické nezaměstnanosti”, kdy je člověk nahrazen strojem, je stěží hodna rozsáhlé analýzy. Absurdita této doktríny je zřejmá ze srovnání pokročilé ekonomiky se zaostalou. V pokročilé ekonomice zaznamenáváme velké množství strojů a procesů v druhé ekonomice zcela neznámých. A přesto je v první ekonomice daleko vyšší životní standard pro daleko větší počet lidí. Kolik dělníků bylo nahrazeno vynálezem lopaty? Téma „technologické nezaměstnanosti“ podporuje používaní termínu „zařízení šetřící práci“ pro kapitálové statky, jež v některých myslích vykouzlí představy dělníků odložených jako staré železo. Prací je nutné „šetřit“, neboť je navýsost vzácným statkem a jelikož potřeby lidí ústící v poptávku po směnitelných statcích nejsou ani zdaleka nasyceny. Navíc tyto potřeby by nebyly uspokojeny vůbec, pokud by nedocházelo k udržování struktury kapitálových statků. Čím více práce je „ušetřeno“, tím lépe, neboť práce pak používá větší množství kvalitnějších kapitálových statků k uspokojení více potřeb v kratším čase. (Murray N. Rothbard: Zásady ekonomie: Od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut, 2005, s. 425.)

Z čoho teda pochádza omyl? Prečo si pán Ryba, Gartner, a iní myslia, že automatizácia trvalo zvýši nezamestnanosť? Rybov omyl možno pochádza z malej znalosti histórie hospodárstva. Omyl štúdie firmy Gartner zas z predpokladu nemennosti štruktúry výroby. Trhové hospodárstvo však má schopnosť prispôsobovať sa zmenám prostredníctvom zmien cien. Štát bude možno tomuto prispôsobeniu brániť, a súčasne bude podporovať vývoj robotov a dronov. Ak chceme minimalizovať negatívne dôsledky zmien spôsobených rozvojom automatizácie, nežiadajme o pomoc štát.

Na záver jednoduchá odpoveď na otázku: spôsobí automatizácia trvalé zvýšenie nezamestnanosti a stane sa ľudská práca nepotrebnou? Odpoveď: Automatizácia zvyšuje produktivitu práce. Ďalej platí:

Vyššia produktivita práce = vyššia životná úroveň = príležitosť uspokojenia väčšieho množstva potrieb resp. uspokojenie potrieb vo vyššej kvalite = nové pracovné miesta.

(Tento článok čerpá zo staršieho článku na tú istú tému – Ad: Keď stroje nahradia ľudí.)

Súvisiace:

List redakcii denníka Pravda ad: Pracovať šesť hodín denne? Vo fabrikách sa to už deje

Prečo sú na Slovensku nízke mzdy?

Reklamy

Ludwig von Mises: Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. I – Kapitalismus

[Z anglického originálu Ludwig von Mises: Economic Policy: Thoughts for Today and Tomorrow. 3. vydanie, 2006, str. 1-15. Ide o prednášku z roku 1959. Do češtiny preložil Martin Leško. Prevzaté z Mises.cz.]

Definiční pojmy, které lidé používají, jsou mnohdy poněkud zavádějící. Například když se dnes mluví o vůdčích osobnostech moderního průmyslu a velkého byznysu, tak často slýcháme výrazy jako třeba „Král čokolády“, „Král bavlny“ nebo „Král automobilů”. Používání takové terminologie znamená, že lidé v podstatě nevidí vůbec žádný rozdíl mezi moderním průmyslníkem a historickou feudální aristokracií králů, vévodů, knížat a dalších. Ve skutečnosti je ovšem rozdíl poměrně značný, protože třeba takový „Král čokolády“ v žádném případě nikomu nevládne, nýbrž slouží. Nevládne dobytému teritoriu nezávisle na trhu a na svých zákaznících. Tento král čokolády, bavlny, automobilů nebo jakýkoliv jiný král čehokoliv jiného v současném moderním světě je závislý na průmyslu, který řídí a na zákaznících, kterým slouží. Tento král si nemůže dovolit upadnout v nelibost u svých poddaných – zákazníků. Jakmile by ztratil schopnost poskytnout svým zákazníkům lepší službu za nižší cenu než ostatní, s nimiž musí soupeřit, o své království by okamžitě přišel.

Před dvěma sty lety, ještě před nástupem kapitalismu, byl sociální status každého člověka pevně stanoven od jeho narození až po jeho smrt. Každý člověk zdědil své postavení po svých předcích a toto postavení nikdy nemohl změnit. Když se někdo narodil chudý, zůstal chudý navždy, když bohatý – kníže nebo vévoda – držel si své vévodství a všechny majetky s ním spojené po celý zbytek života.

V té době existovaly manufaktury – primitivní výrobní, zpracovatelské podniky – výhradně ku prospěchu bohatých. Většina lidí (devadesát nebo i víc procent evropské populace) pracovala na polích a nikdy se nedostala do kontaktu s městským výrobním prostředím. Tento přísný systém feudální společnosti převládal v nejvyspělejších částech Evropy po stovky let.

Jak se však venkovské obyvatelstvo začalo rozrůstat, vytvořil se přebytek lidí na množství obhospodařované půdy. Pro tento nadbytek obyvatelstva, které nezdědilo půdu ani nemělo žádný hmotný majetek, nebylo zkrátka dost práce. A nebylo ani možné, aby se lidé přesunuli za prací do výrobních odvětví ve městech; vládci měst by jim odepřeli přístup. Počet těchto „vyděděnců společnosti“ pořád narůstal a nikdo si nevěděl rady, co s nimi. Byli to, v pravém významu toho slova, první proletáři, vyhnanci ze společnosti, které vláda mohla dát buď do chudobince nebo do útulku. V některých částech Evropy, hlavně v Holandsku a Anglii, v osmnáctém století narostl jejich počet natolik, že se stali skutečnou hrozbou pro zachování existujícího společenského řádu.

Když se dnes bavíme o podobných podmínkách na místech, jako je třeba Indie nebo další rozvojové země, nesmíme zapomínat, že v Anglii osmnáctého století byly poměry mnohem horší. Anglie měla v té době zhruba šest nebo sedm milionů obyvatel. Z těch šesti či sedmi milionů ale dobré dva miliony lidí nebyly ničím jiným než pouhými vyvrheli společnosti, pro něž tehdejší sociální systém nedokázal najít žádné uplatnění. To byl jeden z velkých problémů osmnáctého století.

Dalším velkým problémem byl nedostatek surovin. Britové si sami sobě museli klást velmi vážnou otázku: co budeme dělat, až nebudeme mít v lesích dost dřeva pro náš průmysl a na topení v našich domech? Pro vládnoucí vrstvy to byla zoufalá situace. Státníci ani vládnoucí šlechta neměli vůbec tušení, jak tyto podmínky zlepšit.

Z této tíživé sociální situace začaly postupně klíčit první výhonky moderního kapitalismu. Mezi těmi vyvrheli společnosti, těmi chudáky a žebráky, byli totiž někteří lidé, kteří zkoušeli organizovat ostatní a zakládat malé podniky, které mohly něco vyrábět. To byla novinka. Nicméně tito inovátoři neprodukovali drahé zboží, určené jenom pro horní vrstvy. Vyráběli naopak levnější věci pro potřeby všech. A to byly počátky kapitalismu, jaký funguje dnes. To byly počátky masové produkce, základního principu kapitalistického hospodaření. Zatímco starý zpracovatelský průmysl ve městech, sloužící jenom bohatým lidem, existoval výhradně pro potřeby horní třídy, nové kapitalistické podniky začaly vyrábět věci, které si mohli koupit všichni. Byla to masová produkce, která měla uspokojit masové potřeby prostého lidu.

Toto je základní princip kapitalismu, který dnes existuje ve všech zemích, v nichž se systém vysoce výkonné masové produkce rozvinul. Velcí výrobci, kteří často bývají terčem fanatických útoků takzvaných levičáků, produkují zboží téměř výhradně pro uspokojení masových potřeb obyvatelstva. Podniky produkující luxusní zboží pouze pro bohaté nemohou nikdy dosáhnout takového rozsahu jako velkovýrobci. A dnes jsou to právě lidé pracující ve velkých továrnách, kteří jsou sami hlavními spotřebiteli v továrnách vyráběného zboží. Toto je zásadní rozdíl mezi novým kapitalistickým systémem produkce a starým způsobem hospodaření z předchozího feudálního období.

Lidé se hluboce mýlí, když předpokládají nebo tvrdí, že mezi výrobci a spotřebiteli je velký rozdíl. V amerických obchodních domech můžete často slyšet slogan: „Zákazník má vždycky pravdu.“ Málokdo si však už dokáže uvědomit, že tímto zákazníkem je právě člověk pracující v továrně a vyrábějící věci, které se pak v obchodních domech prodávají. Stejně tak se mýlí ti, kteří si myslí, že velké podniky mají velkou moc. Neboť síla jejich moci závisí výhradně na těch, kdo kupují jejich produkty. I největší společnost ztrácí svou moc a vliv, jakmile ztratí své zákazníky.

Před padesáti nebo šedesáti lety se téměř ve všech kapitalistických státech říkalo, že železniční společnosti byly příliš velké a příliš mocné, že měly monopol, že nebylo možné jim konkurovat. Kapitalismus už údajně dospěl do takového stádia, v němž už sám sebe zničil, neboť zlikvidoval konkurenci. Lidé ovšem přehlíželi fakt, že ta moc železničních společností plynula z toho, že byly schopny sloužit lidem lépe než jakýkoliv jiný způsob dopravy. Bylo by samozřejmě absurdní snažit se konkurovat těmto velkým železničním společnostem stavbou nových paralelních tratí vedle těch starých, jestliže tyto staré tratě byly pořád ještě schopny spolehlivě sloužit existujícím potřebám. Velmi brzy se však objevili jiní konkurenti. Svobodná soutěž neznamená, že někdo může uspět jedině kopírováním toho, co dělají ostatní. Svoboda tisku neznamená, že máte právo kopírovat, co napsal někdo jiný, a tím ho připravit o úspěch, který mu náležitě patří za výsledky jeho práce. Znamená to, že máte právo napsat něco jiného. Svobodná soutěž v oblasti železnice například znamená, že máte právo vymyslet nebo udělat něco, co bude železnici konkurovat a tím ji dostane do ošidné kompetitivní pozice.

Železniční doprava ve Spojených státech díky svobodné soutěži – ve formě autobusů, automobilů osobních i nákladních, lodí, letadel atd. – vážně utrpěla a v oblasti přepravy osob byla téměř úplně poražena.

Rozvoj kapitalismu je založen na právu každého podnikatele sloužit svým zákazníkům lépe a/nebo levněji. A tato metoda během poměrně krátké doby přetvořila celý svět a umožnila nebývalý nárůst světové populace.

Anglie osmnáctého století byla schopna uživit zhruba šest milionů obyvatel, a to ještě na velmi nízké úrovni. Dnes si více než padesát milionů lidí může užívat poměrně vysoký životní styl, možná ještě vyšší, než si mohlo dovolit i těch pár bohatých v osmnáctém století. A životní úroveň v Anglii by dnes mohla být ještě daleko vyšší, kdyby Britové značnou část svojí energie nepromarnili na něčem, co bývá z mnoha úhlů pohledu nazýváno zbytečným politickým a vojenským „dobrodružstvím“.

Toto jsou fakta o kapitalismu. Takže pokud dnes Angličan nebo, když na to přijde, kterýkoliv jiný člověk v jakémkoliv státě na světě říká svým přátelům, že oponuje kapitalismu, existuje báječný způsob, jak na to odpovědět: „Víš, že počet obyvatel této planety je desetkrát větší, než byl v dobách před nástupem kapitalismu? Víš, že životní úroveň lidí je dnes mnohem vyšší, než byla před nástupem kapitalismu? Jak můžeš vědět, že zrovna ty jsi ten jeden z deseti lidí, který by byl naživu v případě absence kapitalismu? Jenom pouhý fakt, že žiješ, je důkazem úspěchu kapitalismu, bez ohledu na to, jestli si svého života ceníš, nebo ne.“ Čítať ďalej

Hodnotenie cieľov nie je súčasťou ekonomickej teórie

Ludwig von Mises, jeden z najvýznamnejších predstaviteľov rakúskej školy ekonómie, nepovažoval hodnotové súdy za súčasť ekonomickej teórie:

“Praxeologie a ekonomie se zabývají prostředky pro dosažení cílů, které si jednající jednotlivci zvolí. Nevyjadřují svůj názor na to, zda je požitkářství lepší než asketismus. Uplatňují na prostředky jen jediné měřítko: zda jsou či nejsou vhodné k dosažení cílů, které si jednající předsevzal.” (Ludwig von Mises: Lidské jednání, str. 86)

Mises opakovane zdôrazňuje, že ekonómia neposudzuje hodnoty a zvolené ciele. Tvrdí dokonca, že takéto posudzovanie ani nie je možné:

“[Praxeologie a ekonomie] [j]sou si plně vědomy, že konečné cíle lidského jednání nelze podrobit zkoumání dle nějakého absolutního standardu. Konečné cíle jsou konečnou daností, jsou čistě subjektivní, liší se mezi různými lidmi a u stejných lidí v různých okamžicích jejich života.” (str. 86)

“Je pravda, že ekonomie je teoretickou vědou a jako taková se zdržuje jakýchkoli hodnotových soudů. Jejím úkolem není říkat lidem, o jaké cíle by měli usilovat. Je vědou o prostředcích používaných k dosažení zvolených cílů, nikoli vědou o volbě cílů. Konečné rozhodnutí, hodnocení a volba cílů přesahují předmět jakékoli vědy. Věda nikdy neříká člověku, jak by měl jednat; pouze mu ukazuje, jak jednat musí, chce-li určitých cílů dosáhnout.” (str. 8)

Nesúhlasím s tvrdením, že ciele konania nie sú otvorené skúmaniu. Avšak touto otázkou – či také skúmanie je alebo nie je možné – sa nemusíme zaoberať pri štúdiu ekonómie. Stačí povedať, že ak je hodnotenie cieľov možné, potom nie je súčasťou ekonómie; je predmetom iných vedeckých disciplín.

Ak ekonóm napr. vyjadrí svoj názor na ciele, o ktoré sa usiluje určitá hospodárska politika, nerobí tak ako ekonóm. Ekonómia sa nezaoberá otázkou, aké hodnoty by mali ľudia mať, rovnako ako to nerobí napr. matematika či chémia.

Pozri tiež:
Predmet praxeológie, subjektivizmus a objektivita praxeológie
Ekonómia sama o sebe nemôže vyslovovať etické súdy

Diego de Covarrubias y Leiva (1512-1577): Hodnota nezávisí na podstate tovaru

Španielsky katolícky scholastik Diego de Covarrubias y Leiva (1512-1577), citovaný v knihe anglickej ekonómky Marjorie Grice-Hutchinson The School of Salamanca (k dispozícii vo formáte PDF a EPUB):

“Hodnota tovaru nezávisí na jeho podstate, ale na ocenení ľuďmi, i keby bolo ich ocenenie nerozumné.”

Pozri tiež: Hodnota nie je vo veciach.