Ludwig von Mises: Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. I – Kapitalismus

[Z anglického originálu Ludwig von Mises: Economic Policy: Thoughts for Today and Tomorrow. 3. vydanie, 2006, str. 1-15. Ide o prednášku z roku 1959. Do češtiny preložil Martin Leško. Prevzaté z Mises.cz.]

Definiční pojmy, které lidé používají, jsou mnohdy poněkud zavádějící. Například když se dnes mluví o vůdčích osobnostech moderního průmyslu a velkého byznysu, tak často slýcháme výrazy jako třeba „Král čokolády“, „Král bavlny“ nebo „Král automobilů”. Používání takové terminologie znamená, že lidé v podstatě nevidí vůbec žádný rozdíl mezi moderním průmyslníkem a historickou feudální aristokracií králů, vévodů, knížat a dalších. Ve skutečnosti je ovšem rozdíl poměrně značný, protože třeba takový „Král čokolády“ v žádném případě nikomu nevládne, nýbrž slouží. Nevládne dobytému teritoriu nezávisle na trhu a na svých zákaznících. Tento král čokolády, bavlny, automobilů nebo jakýkoliv jiný král čehokoliv jiného v současném moderním světě je závislý na průmyslu, který řídí a na zákaznících, kterým slouží. Tento král si nemůže dovolit upadnout v nelibost u svých poddaných – zákazníků. Jakmile by ztratil schopnost poskytnout svým zákazníkům lepší službu za nižší cenu než ostatní, s nimiž musí soupeřit, o své království by okamžitě přišel.

Před dvěma sty lety, ještě před nástupem kapitalismu, byl sociální status každého člověka pevně stanoven od jeho narození až po jeho smrt. Každý člověk zdědil své postavení po svých předcích a toto postavení nikdy nemohl změnit. Když se někdo narodil chudý, zůstal chudý navždy, když bohatý – kníže nebo vévoda – držel si své vévodství a všechny majetky s ním spojené po celý zbytek života.

V té době existovaly manufaktury – primitivní výrobní, zpracovatelské podniky – výhradně ku prospěchu bohatých. Většina lidí (devadesát nebo i víc procent evropské populace) pracovala na polích a nikdy se nedostala do kontaktu s městským výrobním prostředím. Tento přísný systém feudální společnosti převládal v nejvyspělejších částech Evropy po stovky let.

Jak se však venkovské obyvatelstvo začalo rozrůstat, vytvořil se přebytek lidí na množství obhospodařované půdy. Pro tento nadbytek obyvatelstva, které nezdědilo půdu ani nemělo žádný hmotný majetek, nebylo zkrátka dost práce. A nebylo ani možné, aby se lidé přesunuli za prací do výrobních odvětví ve městech; vládci měst by jim odepřeli přístup. Počet těchto „vyděděnců společnosti“ pořád narůstal a nikdo si nevěděl rady, co s nimi. Byli to, v pravém významu toho slova, první proletáři, vyhnanci ze společnosti, které vláda mohla dát buď do chudobince nebo do útulku. V některých částech Evropy, hlavně v Holandsku a Anglii, v osmnáctém století narostl jejich počet natolik, že se stali skutečnou hrozbou pro zachování existujícího společenského řádu.

Když se dnes bavíme o podobných podmínkách na místech, jako je třeba Indie nebo další rozvojové země, nesmíme zapomínat, že v Anglii osmnáctého století byly poměry mnohem horší. Anglie měla v té době zhruba šest nebo sedm milionů obyvatel. Z těch šesti či sedmi milionů ale dobré dva miliony lidí nebyly ničím jiným než pouhými vyvrheli společnosti, pro něž tehdejší sociální systém nedokázal najít žádné uplatnění. To byl jeden z velkých problémů osmnáctého století.

Dalším velkým problémem byl nedostatek surovin. Britové si sami sobě museli klást velmi vážnou otázku: co budeme dělat, až nebudeme mít v lesích dost dřeva pro náš průmysl a na topení v našich domech? Pro vládnoucí vrstvy to byla zoufalá situace. Státníci ani vládnoucí šlechta neměli vůbec tušení, jak tyto podmínky zlepšit.

Z této tíživé sociální situace začaly postupně klíčit první výhonky moderního kapitalismu. Mezi těmi vyvrheli společnosti, těmi chudáky a žebráky, byli totiž někteří lidé, kteří zkoušeli organizovat ostatní a zakládat malé podniky, které mohly něco vyrábět. To byla novinka. Nicméně tito inovátoři neprodukovali drahé zboží, určené jenom pro horní vrstvy. Vyráběli naopak levnější věci pro potřeby všech. A to byly počátky kapitalismu, jaký funguje dnes. To byly počátky masové produkce, základního principu kapitalistického hospodaření. Zatímco starý zpracovatelský průmysl ve městech, sloužící jenom bohatým lidem, existoval výhradně pro potřeby horní třídy, nové kapitalistické podniky začaly vyrábět věci, které si mohli koupit všichni. Byla to masová produkce, která měla uspokojit masové potřeby prostého lidu.

Toto je základní princip kapitalismu, který dnes existuje ve všech zemích, v nichž se systém vysoce výkonné masové produkce rozvinul. Velcí výrobci, kteří často bývají terčem fanatických útoků takzvaných levičáků, produkují zboží téměř výhradně pro uspokojení masových potřeb obyvatelstva. Podniky produkující luxusní zboží pouze pro bohaté nemohou nikdy dosáhnout takového rozsahu jako velkovýrobci. A dnes jsou to právě lidé pracující ve velkých továrnách, kteří jsou sami hlavními spotřebiteli v továrnách vyráběného zboží. Toto je zásadní rozdíl mezi novým kapitalistickým systémem produkce a starým způsobem hospodaření z předchozího feudálního období.

Lidé se hluboce mýlí, když předpokládají nebo tvrdí, že mezi výrobci a spotřebiteli je velký rozdíl. V amerických obchodních domech můžete často slyšet slogan: „Zákazník má vždycky pravdu.“ Málokdo si však už dokáže uvědomit, že tímto zákazníkem je právě člověk pracující v továrně a vyrábějící věci, které se pak v obchodních domech prodávají. Stejně tak se mýlí ti, kteří si myslí, že velké podniky mají velkou moc. Neboť síla jejich moci závisí výhradně na těch, kdo kupují jejich produkty. I největší společnost ztrácí svou moc a vliv, jakmile ztratí své zákazníky.

Před padesáti nebo šedesáti lety se téměř ve všech kapitalistických státech říkalo, že železniční společnosti byly příliš velké a příliš mocné, že měly monopol, že nebylo možné jim konkurovat. Kapitalismus už údajně dospěl do takového stádia, v němž už sám sebe zničil, neboť zlikvidoval konkurenci. Lidé ovšem přehlíželi fakt, že ta moc železničních společností plynula z toho, že byly schopny sloužit lidem lépe než jakýkoliv jiný způsob dopravy. Bylo by samozřejmě absurdní snažit se konkurovat těmto velkým železničním společnostem stavbou nových paralelních tratí vedle těch starých, jestliže tyto staré tratě byly pořád ještě schopny spolehlivě sloužit existujícím potřebám. Velmi brzy se však objevili jiní konkurenti. Svobodná soutěž neznamená, že někdo může uspět jedině kopírováním toho, co dělají ostatní. Svoboda tisku neznamená, že máte právo kopírovat, co napsal někdo jiný, a tím ho připravit o úspěch, který mu náležitě patří za výsledky jeho práce. Znamená to, že máte právo napsat něco jiného. Svobodná soutěž v oblasti železnice například znamená, že máte právo vymyslet nebo udělat něco, co bude železnici konkurovat a tím ji dostane do ošidné kompetitivní pozice.

Železniční doprava ve Spojených státech díky svobodné soutěži – ve formě autobusů, automobilů osobních i nákladních, lodí, letadel atd. – vážně utrpěla a v oblasti přepravy osob byla téměř úplně poražena.

Rozvoj kapitalismu je založen na právu každého podnikatele sloužit svým zákazníkům lépe a/nebo levněji. A tato metoda během poměrně krátké doby přetvořila celý svět a umožnila nebývalý nárůst světové populace.

Anglie osmnáctého století byla schopna uživit zhruba šest milionů obyvatel, a to ještě na velmi nízké úrovni. Dnes si více než padesát milionů lidí může užívat poměrně vysoký životní styl, možná ještě vyšší, než si mohlo dovolit i těch pár bohatých v osmnáctém století. A životní úroveň v Anglii by dnes mohla být ještě daleko vyšší, kdyby Britové značnou část svojí energie nepromarnili na něčem, co bývá z mnoha úhlů pohledu nazýváno zbytečným politickým a vojenským „dobrodružstvím“.

Toto jsou fakta o kapitalismu. Takže pokud dnes Angličan nebo, když na to přijde, kterýkoliv jiný člověk v jakémkoliv státě na světě říká svým přátelům, že oponuje kapitalismu, existuje báječný způsob, jak na to odpovědět: „Víš, že počet obyvatel této planety je desetkrát větší, než byl v dobách před nástupem kapitalismu? Víš, že životní úroveň lidí je dnes mnohem vyšší, než byla před nástupem kapitalismu? Jak můžeš vědět, že zrovna ty jsi ten jeden z deseti lidí, který by byl naživu v případě absence kapitalismu? Jenom pouhý fakt, že žiješ, je důkazem úspěchu kapitalismu, bez ohledu na to, jestli si svého života ceníš, nebo ne.“

Navzdory veškerému užitku, který přinesl, je kapitalismus neustále napadán a kritizován. Je proto nezbytné porozumět tomu, odkud tato antipatie pramení. Faktem je, že nenávist vůči kapitalismu nepochází z lidu, nevznikla mezi dělníky samotnými, ale vznikla právě v řadách pozemkové aristokracie – šlechty, nobility v Anglii a na evropském kontinentu. Urození feudálové, vlastníci půdy, kritizovali kapitalismus za něco, co pro ně nebylo příliš příjemné. Na počátku devatenáctého století vyšší mzdy zaměstnanců v průmyslu donutily pozemkovou šlechtu platit rovnocenně vysoké mzdy lidem na polích. Aristokracie začala napadat průmyslníky a kritizovat neutěšené životní podmínky městských dělníků pracujících v továrnách.

Z našeho pohledu byla životní úroveň dělnictva samozřejmě extrémně nízká. Pracovní podmínky v továrnách v dobách raného kapitalismu byly šokující, ale ne z toho důvodu, že by nově se vyvíjecí kapitalistický průmysl dělníky vykořisťoval. Lidé najímaní na práci v továrnách už dávno před tím žili v bídných, doslova nelidských podmínkách.

Ten starý známý, milionkrát opakovaný příběh o tom, že továrny zaměstnávaly ženy a děti, které do té doby, než začaly pracovat v továrnách, žily šťastně a spokojeně, je jedním z největších mýtů v dějinách. Matky zaměstnané v továrnách neměly co jíst. Neopouštěly své domovy a své kuchyně proto, aby šly do továren. Ony šly do továren proto, že neměly žádné domy ani kuchyně, a i kdyby měly kuchyně, neměly stejně žádné jídlo, které by v nich mohly vařit. A děti nepřicházely z pohodlí jesliček ani mateřských školek. Ty umíraly a hladověly na ulicích. Celá ta propaganda o takzvaných nevýslovných hrůzách raného kapitalismu může být snadno vyvrácena jednoduchou statistikou. Přesně v době, kdy se britský kapitalismus vyvíjel, v  době takzvané Anglické průmyslové revoluce, mezi lety 1760 – 1830, přesně v této době se populace v Anglii zdvojnásobila, což znamená, že stovky a tisíce dětí, které by v předcházejících dobách zemřely, přežily a dospěly v muže a ženy.

Není pochyb o tom, že životní podmínky v dobách před kapitalismem byly strašné. Byl to ale právě kapitalismus, který tuto situaci dokázal zlepšit. Byly to přesně tyto první továrny, které dokázaly uspokojit potřeby jejich zaměstnanců, ať už přímo nebo nepřímo – exportem výrobků a dovozem potravin a surovin z jiných zemí. I přesto však historikové raného kapitalismu neustále – a těžko se dá použít jemnější výraz – falzifikují minulost.

Jedna anekdota, kterou říkají, samozřejmě smyšlená, se týká Benjamina Franklina. V tomto příběhu Benjamin Franklin navštívil továrnu na zpracování bavlny v Anglii a majitel této továrny mu pyšně oznamoval: „Dívej se, tady se vyrábí bavlna pro Maďarsko.“ Benjamin Franklin se rozhlédl kolem, viděl všechny dělníky v ošuntělých hadrech a řekl: „Proč nevyrábíte něco taky pro sebe?“

Ten export, o kterém majitel továrny hovořil, ale ve skutečnosti znamenal, že vyráběli sami pro sebe. Anglie neměla žádné suroviny, všechno musela dovážet. V celé Anglii ani kontinentální Evropě nebyla žádná bavlna. Anglie trpěla nedostatkem potravin, potraviny se musely dovážet z Polska, Ruska a Maďarska. Exportem zboží se v podstatě platil dovoz potravin, díky němuž britská populace mohla přežít. Mnohé historické příklady z tohoto období ukazují přístup aristokracie k dělníkům. Rád bych poukázal pouze na dva příklady. Jedním z nich je známý „Speedhamlandský systém.“ V tomto systému platila britská vláda všem zaměstnancům, kteří nedosáhli na minimální mzdu (stanovenou vládou), rozdíl mezi platem, který dostávali, a minimální mzdou. Toto ušetřilo pozemkové šlechty trable s placením vyšších mezd svým rolníkům. Šlechta platila tradičně pořád stejně nízké mzdy a vláda je doplňovala, aby zamezila migraci rolníků z venkova do měst za vyšším výdělkem v továrnách.

O osmdesát let později, po tom, co se kapitalismus rozšířil i do kontinentální Evropy, reagovala šlechta na nový produkční kapitalistický systém podobně. Pruští Junkeři v Německu, kteří ztratili velké množství své pracovní síly právě díky vyšším výdělkům v kapitalistických továrnách, pro to vymysleli speciální název – Landflucht – odlet z venkova. A v německém parlamentu řešili, jak s tímto „zlem“ naložit, protože na to samozřejmě nahlíželi z perspektivy pozemkové šlechty.

Kníže Bismark, slavný kancléř německé říše, v jednom svém projevu řekl: „Potkal jsem v Berlíně jednoho muže, který kdysi pracoval na mém panství, a zeptal jsem se ho: ,Proč jsi opustil moje panství, proč jsi odešel z venkova, proč teď žiješ v Berlíně?‘“ A ten muž odpověděl, aspoň podle Bismarka: „U vás na vesnici nemáte tak pěknou »Biergarten«, kde se dá sedět, pít pivo a poslouchat hudbu.“ Toto je samozřejmě příběh vyprávěný z pohledu Bismarka, zaměstnavatele. Nebyl to pohled všech jeho zaměstnanců. Ti šli do průmyslu proto, že jim zajistil vyšší mzdy a pozvedl jejich životní standard na dříve nemyslitelnou úroveň.

Dnes je v kapitalistických zemích relativně malý rozdíl ve stylu života tzv. vyšší a nižší střední třídy. Všichni mají co jíst, co na sebe i kde bydlet. Ale v osmnáctém století a dříve byl rozdíl mezi člověkem střední třídy a člověkem z nižší třídy takový, že člověk ze střední třídy měl boty a člověk z nižší třídy je neměl. Ve Spojených státech dnes rozdíl mezi bohatým a chudým znamená často jenom rozdíl mezi Cadillacem a Chevroletem. Chevrolet se dá koupit z druhé ruky, ale svou službu svému majiteli pořád splňuje – odveze ho z bodu A do bodu B. Více než padesát procent obyvatel Spojených států žije v domech nebo bytech, které sami vlastní.

Útoky proti kapitalismu – hlavně co se týká vyšších platů – začínají u falešné představy, že mzdy jsou placeny lidmi, kteří jsou nějak odlišní od těch, kteří jsou zaměstnáni v továrnách. Pro ekonomy a studenty ekonomických teorií může být v pořádku rozlišovat mezi zaměstnancem a spotřebitelem a hledat mezi nimi rozdíly. Faktem nicméně zůstává, že každý spotřebitel musí peníze, které utrácí, nejdřív někde vydělat a že naprostá většina spotřebitelů jsou přesně ti samí lidé, kteří pracují jako zaměstnanci v podnicích a vyrábějí věci, které pak sami kupují. Výši mezd v kapitalistickém systému nestanovuje třída lidí odlišná od třídy, která za ty mzdy pracuje. Jsou to ti samí lidé. Není to hollywoodské filmové studio, které platí filmové hvězdy, jsou to lidé, kteří kupují lístky do kina. Není to ani organizátor boxerského zápasu, kdo platí boxerům jejich extrémně vysoké odměny; jsou to lidé, kteří si kupují vstupenky na zápas. Ekonomické teorie mohou rozlišovat zaměstnance a zaměstnavatele, v reálném životě však tyto mezníky neexistují. Tady je zaměstnanec i zaměstnavatel v konečném důsledku  jedna a tatáž osoba.

Lidé většinou považují za nespravedlivé, když někdo, kdo živí rodinu s několika dětmi, dostává stejný plat jako někdo, kdo se stará jenom sám o sebe. Otázka ovšem nezní, jestli by měl zaměstnavatel nést větší zodpovědnost za velikost rodiny svých zaměstnanců.

Otázka, kterou si v tomto případě musíme klást, zní: Byl bys ty, jako jedinec, připraven a ochoten platit víc za něco, řekněme třeba bochník chleba, kdybys věděl, že výrobce tohoto chleba má šest dětí?

Každý upřímný člověk by samozřejmě na tuto otázku odpověděl: Pokud by to bylo levnější, radši bych koupil chleba od člověka, který má méně dětí (nebo žádné). Jestliže zákazníci zaměstnavateli dostatečně neplatí, pak zaměstnavatel nemůže platit svým zaměstnancům a stává se pro něho v podstatě nemožné provozovat svůj byznys.

Označení kapitalistického výrobního systému termínem „kapitalismus“ nepochází  od stoupenců kapitalismu. Právě naopak. Tento výraz začal poprvé používat člověk, který kapitalistický způsob hospodaření považoval za největší zlo v historii lidstva. Nebyl jím nikdo jiný než Karel Marx. Nemáme však žádný důvod tento Marxům termín zavrhovat, protože přesně vystihuje zdroj toho velkého společenského pokroku, který kapitalismus přinesl. Tento pokrok je výsledkem akumulace kapitálu. Je založen na faktu, že lidé nekonzumují okamžitě všechno, co vyprodukují, a že si část vyprodukovaného odkládají a investují. Okolo tohoto faktu existuje celá řada mýtů a nesprávných interpretací. V těchto svých přednáškách se na tyto klamné představy týkající se akumulace kapitálu, použití kapitálu a obecné výhody z toho plynoucí pokusím zaměřit. Obzvláště v kapitolách věnovaným zahraničním investicím a pak nejzávažnějšímu problému, který trápí současnou politiku – inflaci. Víte přece, že inflace je problémem nejen v této zemi, ale po celém světě.

Často opomíjeným faktem je to, že úspory znamenají užitek pro všechny, kteří chtějí něco produkovat nebo pracovat za mzdu. Když si člověk nahromadí určité množství peněz – řekněme třeba tisíc dolarů – a svěří je spořitelně nebo pojišťovně, dostávají se tyto peníze do rukou podnikatelů, byznysmenů, a tím jim umožňují pustit se do nových projektů, které dříve nemohli realizovat, protože na to neměli dostatečný kapitál.

Co udělá podnikatel s nadbytečným kapitálem? První věc, kterou musí udělat úplně primárně, je to, že najme nové pracovníky a nakoupí nové suroviny. Tím obratem vytváří poptávku po další pracovní síle v surovinových odvětvích, což zároveň vyvolává tlak na růst mezd a vyšší ceny surovin. Dlouho před tím, než střadatel nebo podnikatel mají nějaký prospěch z ušetřených a investovaných peněz, se společnému užitku z těchto úspor těší nejdřív zaměstnanci pracující za mzdu, výrobci surovin, farmáři, nezaměstnaní, kteří díky novým projektům získali práci atd.

Jestli podnikatel bude mít z nového projektu nějaký užitek, to záleží na budoucí situaci na trhu a na schopnosti podnikatele tuto situaci správě odhadnout. Zaměstnanci a výrobci surovin ovšem mají své zisky okamžitě. Před třiceti, čtyřiceti lety se toho hodně namluvilo o tzv. mzdové politice Henryho Forda. Jedním z jeho velkých úspěchů bylo to, že dokázal platit vyšší mzdy než ostatní průmyslová odvětví. Fordova mzdová politika byla popisována jako „vynález“. Nestačí však jenom říct, že vynález této politiky byl výsledkem jeho liberálního myšlení. Každý nový podnikatelský obor nebo nová továrna v už existujícím podnikatelském odvětví musí přilákat pracovníky z jiných zaměstnání, z jiných částí země, nebo dokonce z jiných zemí. Jediný způsob, jak toho docílit, je nabídnout jim vyšší mzdy. To přesně se stalo v rané fázi kapitalismu a děje se prakticky i dnes.

Když manufaktury ve Velké Británii začaly poprvé produkovat bavlněné zboží, platily svým zaměstnancům víc, než kolik si vydělali před tím. Samozřejmě že velké množství těchto pracovníků nemělo před tím příjem vůbec žádný, takže brali cokoliv se jim naskytlo. Ale během docela krátké doby, když se nahromadilo větší množství kapitálu a začalo se rozvíjet stále více podniků, šly mzdy nahoru a výsledkem toho byl ten nebývalý nárůst britské populace, o němž jsem se již zmínil.

Pohrdavé líčení kapitalismu jako systému, v němž se bohatí stávají bohatšími a chudí chudšími je chybné od začátku až do konce. Marxovo tvrzení o nástupu socialismu bylo založeno na předpokladu, že dělníci byli stále chudší a chudší, že lidové masy stále více upadaly do chudoby a že nakonec všechno bohatství země bude koncentrováno v rukou několika málo jedinců nebo jenom jedné osoby. Pak se tyto masy zbídačených dělníků konečně vzbouří a zmocní se majetku bohatých kapitalistů. Podle tohoto Marxova učení neexistuje v kapitalistickém systému žádná jiná šance na zlepšení podmínek pracujících dělníků.

Před Mezinárodním sdružením pracujících v Anglii v roce 1864 Marx řekl, že nevěří tomu, že by odbory mohly nějakým zásadním způsobem přispět ke zlepšení životních podmínek dělníků. Politiku odborů, žádající vyšší mzdy a kratší pracovní dobu, nazýval konzervatismem – přičemž konzervatismus znamenal pro Marxe výraz toho nejhlubšího opovržení, který mohl použít. Navrhoval, aby si odbory stanovily úplně nový, revoluční cíl: aby se vypořádaly se systémem placené práce jednou provždy a nahradily tento systém „socialismem“ – vládním vlastnictvím výrobních prostředků – namísto vlastnictví soukromého.

Když se podíváme na světovou historii, a hlavně na historii Anglie od roku 1865, zjistíme, že se Marx ve všech směrech mýlil. Neexistuje žádný západní kapitalistický stát, v němž by se životní podmínky prostého lidu nezlepšily v míře do této doby nevídané. Všechna tato zlepšení za posledních osmdesát či devadesát let se odehrála navzdory Marxovým prognózám. Marxističtí socialisté totiž vůbec nevěřili, že by k nějakému zlepšení podmínek pracujících dělníků mohlo někdy dojít. Zastávali chybnou teorii, známou jako „železný zákon mezd“ – podle níž výše platu dělníka v kapitalistickém systému nikdy nepřevýší částku potřebnou k udržení jeho života pro službu podniku.

Marxisti svou teorii formulovali tímto způsobem: pokud se mzdy zaměstnanců zvedají a převyšují úroveň životního minima, narůstá i počet jejich dětí. Když potom tyto děti vstoupí do pracovního procesu, zvyšují počet zaměstnanců, čímž způsobují pokles mezd a jejich úpadek zpět pod úroveň životního minima – zpět na tu úroveň, která jen ztěží uchrání dělnickou třídu od vymírání. Tato Marxova teorie, a celé řady dalších socialistů, nazírá na pracujícího člověka přesně takovým způsobem, jaký užívají biologové – a správně – při studiu života zvířat. Například myší.

Pokud se živočichům nebo mikrobům zvýší množství dostupné potravy, víc jich přežije. Když je množství potravy omezeno, jejich počet se sníží. U lidí je to ale jiné. Dokonce i zaměstnanci, přestože si to Marxisti neuvědomují, mají jiné potřeby než jen potřebu příjmu potravy a reprodukce druhu. S růstem mezd nepřichází pouze růst populace, zvyšování mezd s sebou přináší hlavně, a to na prvním místě, zlepšení kvality života a zvýšení životního stylu. Z toho důvodu je dnes životní úroveň v zemích západní Evropy a ve Spojených státech daleko vyšší ve srovnání s rozvojovými státy, řekněme třeba v Africe.

Musíme si však uvědomit, že tento vyšší životní styl závisí na zásobě kapitálu. To vysvětluje rozdíl mezi podmínkami v Indii a podmínkami ve Spojených státech. V Indii byly zavedeny moderní způsoby boje proti zhoubným nemocem – aspoň do určité míry – důsledkem čehož byl nevídaný nárůst populace. Ale vzhledem k tomu, že toto zvýšení počtu obyvatel nebylo doprovázeno odpovídajícím nárůstem v množství kapitálových investic, došlo nevyhnutelně ke zvýšení chudoby. Prosperita země narůstá úměrně s růstem kapitálových investic v přepočtu na jednotku obyvatelstva.

Doufám, že ve svých dalších přednáškách budu mít příležitost vysvětlit tyto problémy podrobněji a budu schopen je blíže objasnit, protože některé pojmy – jako třeba „kapitálové investice per capita (na osobu)“ – vyžadují poněkud detailnější analýzu.

V ekonomii neexistují žádné zázraky. V novinách se často dočtete třeba o tzv. německém hospodářském zázraku – ozdravení zdevastované německé ekonomiky po porážce v druhé světové válce. To ale nebyl žádný zázrak. Byla to prostá aplikace ekonomických principů kapitalismu a volného trhu, přestože ne v plném rozsahu. Každý stát může zažít ten samý „zázrak“ ekonomického uzdravení, i když tady musím trvat na tom, že ekonomické uzdravení není výsledkem žádných zázraků. Nejde o nic jiného než jen o důsledek přijetí správných, zdravých a pevných ekonomických opatření.

Reklamy

One response to “Ludwig von Mises: Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. I – Kapitalismus

  1. Spätné upozornenie: Ekonomický zápisník 2014 – výber článkov | Ekonomický zápisník

Komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s