Monthly Archives: máj 2014

Švajčiarski voliči v referende odmietli zvýšenie minimálnej mzdy

Návrh na zvýšenie minimálnej mzdy vo Švajčiarsku v referende odmietlo 76 % hlasujúcich. Zvýšenie by sa týkalo asi 300 tisíc ľudí. Navrhovaná minimálna mzda vo výške 22 švajčiarskych frankov (asi 18 eur) na hodinu by bola najvyššia na svete, uvádza sa na stránke CBC News. Švajčiarsko v súčasnosti nemá minimálnu mzdu.

Referendum sa konalo v nedeľu 18. mája.

(Cez Economic Policy Journal.)

 

Odkazy na zaujímavé články

M. Vlachynský: Harmonizácia, unifikácia, normalizácia – ako ekonomike uškodí zavedenie max. cien roamingu v EÚ. “Samozrejme, niekto prospech z tohto opatrenia mať bude – tí, ktorí veľa cestujú a teda využívajú roaming. Napríklad Komisári či europoslanci. Naopak, náklady tohto opatrenia dopadnú na tých, ktorí roaming nevyužívajú.”

Obchody si rychle dělají zásoby výkonných vysavačů. Než je EU v létě zakáže vyrábět

Theodore Dalrymple: Entertainment Surfeit Disorder

Ludwig von Mises: Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek. I – Kapitalismus

[Z anglického originálu Ludwig von Mises: Economic Policy: Thoughts for Today and Tomorrow. 3. vydanie, 2006, str. 1-15. Ide o prednášku z roku 1959. Do češtiny preložil Martin Leško. Prevzaté z Mises.cz.]

Definiční pojmy, které lidé používají, jsou mnohdy poněkud zavádějící. Například když se dnes mluví o vůdčích osobnostech moderního průmyslu a velkého byznysu, tak často slýcháme výrazy jako třeba „Král čokolády“, „Král bavlny“ nebo „Král automobilů”. Používání takové terminologie znamená, že lidé v podstatě nevidí vůbec žádný rozdíl mezi moderním průmyslníkem a historickou feudální aristokracií králů, vévodů, knížat a dalších. Ve skutečnosti je ovšem rozdíl poměrně značný, protože třeba takový „Král čokolády“ v žádném případě nikomu nevládne, nýbrž slouží. Nevládne dobytému teritoriu nezávisle na trhu a na svých zákaznících. Tento král čokolády, bavlny, automobilů nebo jakýkoliv jiný král čehokoliv jiného v současném moderním světě je závislý na průmyslu, který řídí a na zákaznících, kterým slouží. Tento král si nemůže dovolit upadnout v nelibost u svých poddaných – zákazníků. Jakmile by ztratil schopnost poskytnout svým zákazníkům lepší službu za nižší cenu než ostatní, s nimiž musí soupeřit, o své království by okamžitě přišel.

Před dvěma sty lety, ještě před nástupem kapitalismu, byl sociální status každého člověka pevně stanoven od jeho narození až po jeho smrt. Každý člověk zdědil své postavení po svých předcích a toto postavení nikdy nemohl změnit. Když se někdo narodil chudý, zůstal chudý navždy, když bohatý – kníže nebo vévoda – držel si své vévodství a všechny majetky s ním spojené po celý zbytek života.

V té době existovaly manufaktury – primitivní výrobní, zpracovatelské podniky – výhradně ku prospěchu bohatých. Většina lidí (devadesát nebo i víc procent evropské populace) pracovala na polích a nikdy se nedostala do kontaktu s městským výrobním prostředím. Tento přísný systém feudální společnosti převládal v nejvyspělejších částech Evropy po stovky let.

Jak se však venkovské obyvatelstvo začalo rozrůstat, vytvořil se přebytek lidí na množství obhospodařované půdy. Pro tento nadbytek obyvatelstva, které nezdědilo půdu ani nemělo žádný hmotný majetek, nebylo zkrátka dost práce. A nebylo ani možné, aby se lidé přesunuli za prací do výrobních odvětví ve městech; vládci měst by jim odepřeli přístup. Počet těchto „vyděděnců společnosti“ pořád narůstal a nikdo si nevěděl rady, co s nimi. Byli to, v pravém významu toho slova, první proletáři, vyhnanci ze společnosti, které vláda mohla dát buď do chudobince nebo do útulku. V některých částech Evropy, hlavně v Holandsku a Anglii, v osmnáctém století narostl jejich počet natolik, že se stali skutečnou hrozbou pro zachování existujícího společenského řádu.

Když se dnes bavíme o podobných podmínkách na místech, jako je třeba Indie nebo další rozvojové země, nesmíme zapomínat, že v Anglii osmnáctého století byly poměry mnohem horší. Anglie měla v té době zhruba šest nebo sedm milionů obyvatel. Z těch šesti či sedmi milionů ale dobré dva miliony lidí nebyly ničím jiným než pouhými vyvrheli společnosti, pro něž tehdejší sociální systém nedokázal najít žádné uplatnění. To byl jeden z velkých problémů osmnáctého století.

Dalším velkým problémem byl nedostatek surovin. Britové si sami sobě museli klást velmi vážnou otázku: co budeme dělat, až nebudeme mít v lesích dost dřeva pro náš průmysl a na topení v našich domech? Pro vládnoucí vrstvy to byla zoufalá situace. Státníci ani vládnoucí šlechta neměli vůbec tušení, jak tyto podmínky zlepšit.

Z této tíživé sociální situace začaly postupně klíčit první výhonky moderního kapitalismu. Mezi těmi vyvrheli společnosti, těmi chudáky a žebráky, byli totiž někteří lidé, kteří zkoušeli organizovat ostatní a zakládat malé podniky, které mohly něco vyrábět. To byla novinka. Nicméně tito inovátoři neprodukovali drahé zboží, určené jenom pro horní vrstvy. Vyráběli naopak levnější věci pro potřeby všech. A to byly počátky kapitalismu, jaký funguje dnes. To byly počátky masové produkce, základního principu kapitalistického hospodaření. Zatímco starý zpracovatelský průmysl ve městech, sloužící jenom bohatým lidem, existoval výhradně pro potřeby horní třídy, nové kapitalistické podniky začaly vyrábět věci, které si mohli koupit všichni. Byla to masová produkce, která měla uspokojit masové potřeby prostého lidu.

Toto je základní princip kapitalismu, který dnes existuje ve všech zemích, v nichž se systém vysoce výkonné masové produkce rozvinul. Velcí výrobci, kteří často bývají terčem fanatických útoků takzvaných levičáků, produkují zboží téměř výhradně pro uspokojení masových potřeb obyvatelstva. Podniky produkující luxusní zboží pouze pro bohaté nemohou nikdy dosáhnout takového rozsahu jako velkovýrobci. A dnes jsou to právě lidé pracující ve velkých továrnách, kteří jsou sami hlavními spotřebiteli v továrnách vyráběného zboží. Toto je zásadní rozdíl mezi novým kapitalistickým systémem produkce a starým způsobem hospodaření z předchozího feudálního období.

Lidé se hluboce mýlí, když předpokládají nebo tvrdí, že mezi výrobci a spotřebiteli je velký rozdíl. V amerických obchodních domech můžete často slyšet slogan: „Zákazník má vždycky pravdu.“ Málokdo si však už dokáže uvědomit, že tímto zákazníkem je právě člověk pracující v továrně a vyrábějící věci, které se pak v obchodních domech prodávají. Stejně tak se mýlí ti, kteří si myslí, že velké podniky mají velkou moc. Neboť síla jejich moci závisí výhradně na těch, kdo kupují jejich produkty. I největší společnost ztrácí svou moc a vliv, jakmile ztratí své zákazníky.

Před padesáti nebo šedesáti lety se téměř ve všech kapitalistických státech říkalo, že železniční společnosti byly příliš velké a příliš mocné, že měly monopol, že nebylo možné jim konkurovat. Kapitalismus už údajně dospěl do takového stádia, v němž už sám sebe zničil, neboť zlikvidoval konkurenci. Lidé ovšem přehlíželi fakt, že ta moc železničních společností plynula z toho, že byly schopny sloužit lidem lépe než jakýkoliv jiný způsob dopravy. Bylo by samozřejmě absurdní snažit se konkurovat těmto velkým železničním společnostem stavbou nových paralelních tratí vedle těch starých, jestliže tyto staré tratě byly pořád ještě schopny spolehlivě sloužit existujícím potřebám. Velmi brzy se však objevili jiní konkurenti. Svobodná soutěž neznamená, že někdo může uspět jedině kopírováním toho, co dělají ostatní. Svoboda tisku neznamená, že máte právo kopírovat, co napsal někdo jiný, a tím ho připravit o úspěch, který mu náležitě patří za výsledky jeho práce. Znamená to, že máte právo napsat něco jiného. Svobodná soutěž v oblasti železnice například znamená, že máte právo vymyslet nebo udělat něco, co bude železnici konkurovat a tím ji dostane do ošidné kompetitivní pozice.

Železniční doprava ve Spojených státech díky svobodné soutěži – ve formě autobusů, automobilů osobních i nákladních, lodí, letadel atd. – vážně utrpěla a v oblasti přepravy osob byla téměř úplně poražena.

Rozvoj kapitalismu je založen na právu každého podnikatele sloužit svým zákazníkům lépe a/nebo levněji. A tato metoda během poměrně krátké doby přetvořila celý svět a umožnila nebývalý nárůst světové populace.

Anglie osmnáctého století byla schopna uživit zhruba šest milionů obyvatel, a to ještě na velmi nízké úrovni. Dnes si více než padesát milionů lidí může užívat poměrně vysoký životní styl, možná ještě vyšší, než si mohlo dovolit i těch pár bohatých v osmnáctém století. A životní úroveň v Anglii by dnes mohla být ještě daleko vyšší, kdyby Britové značnou část svojí energie nepromarnili na něčem, co bývá z mnoha úhlů pohledu nazýváno zbytečným politickým a vojenským „dobrodružstvím“.

Toto jsou fakta o kapitalismu. Takže pokud dnes Angličan nebo, když na to přijde, kterýkoliv jiný člověk v jakémkoliv státě na světě říká svým přátelům, že oponuje kapitalismu, existuje báječný způsob, jak na to odpovědět: „Víš, že počet obyvatel této planety je desetkrát větší, než byl v dobách před nástupem kapitalismu? Víš, že životní úroveň lidí je dnes mnohem vyšší, než byla před nástupem kapitalismu? Jak můžeš vědět, že zrovna ty jsi ten jeden z deseti lidí, který by byl naživu v případě absence kapitalismu? Jenom pouhý fakt, že žiješ, je důkazem úspěchu kapitalismu, bez ohledu na to, jestli si svého života ceníš, nebo ne.“ Čítať ďalej